Kapitola třicátá
Laguna byla obrovská – nesmírně velký kruh, který v průměru měřil asi pět mílí, se strmými útesy stoupajícími z moře.
Celý kruh byl původně neporušený, ale během let se části útesů podemlely, zřítily se do moře a zanechaly po sobě ve skalní stěně obklopující kalderu velké mezery. Hal napočítal, že do kaldery nyní vede pět přírodních bran. Východní stěna, která tvořila téměř dvě třetiny kruhu, však zůstala v podstatě neporušená.
Vpluli do veliké laguny. Téměř okamžitě Hal nařídil skasat plachty a vytáhnout vesla. „Budeme se držet u útesů,“ řekl Thornovi. „Jestli je tam nahoře nějaká hlídka, aspoň nás neuvidí na první pohled.“
Zaklonili se, aby se podívali nahoru na obrovské útesy, ale neviděli žádné známky osídlení. Když ale obkroužili polovinu laguny, přičemž se drželi co nejblíže ke břehu, všimli si malé budovy tisknoucí se k vrcholku útesů. Nebylo tam však ani stopy po hlídce nebo po nějakém pohybu. Hal dál držel loď u skalnatého břehu a veslovali v tichosti.
„Tamhle je lano,“ řekla Lydia, když se přiblížili k bílé budově vysoko nad nimi. Ukázala jim, co viděla, a všichni si všimli tenké černé čáry táhnoucí se dolů k patě útesu. Začínala v budově, ale ještě nebylo vidět, kde končí.
Zanedlouho už to bylo jasné. Pod útesy se nacházela uzoučká zátoka, téměř neviditelná, dokud se neocitli skoro u ní. Byla třicet stop široká a sto stop hluboká. Zřejmě to původně byla jen přírodní dutina ve skále, která byla vytesána a rozšířena ručně, a bylo tu vybudované dřevěné molo. Černá čára lana byla upevněna ke konci mola. Teď, když byli blíž, viděli, že lano je dvojité a tvoří smyčku kolem něčeho, co vypadalo jako rumpál nebo naviják.
Lydia si zaclonila oči a pozorně se dívala na útesy.
„Tam nahoře je klec upevněná k lanu,“ řekla nakonec. „Vypadá dost velká pro tři nebo čtyři lidi.“
„To bude ten výtah,“ řekl Olaf. „Nejspíš loď vždycky ukotví u mola a pak jezdí nahoru a dolů v té kleci.“
Hal zamířil do úzké zátoky a zavolal na veslaře, aby udržovali pomaloučké tempo. Na jeho rozkaz přešel Jesper dozadu s vázacím lanem, které byl připravený přehodit přes jedno z pacholat stojících na molu. Když to udělal, začal ho napínat, aby loď zastavil. Ta nakonec lehce ťukla do hrubých prken mola.
„Prohlédneme si to líp,“ navrhl Hal a vyskočil na dřevěné molo. „Snad bychom mohli vyjet nahoru tím výtahem a přivézt Konstanta dolů.“
Jenže to by nemohli. Když si prohlíželi naviják, zjistili, proč tady není hlídka. Rukojeť navijáku chyběla.
„Museli si ji vzít s sebou, když vyrazili na moře,“ poznamenal Stig.
Hal nepřítomně přikývl. Pečlivě si prohlížel osu navijáku, do které se zasazovala rukojeť. Doufal, že by to mohl být obyčejný hranatý kus železa, který by se dal snadno nahradit jinou rukojetí. Měla ale složitý tvar pětiramenného kříže. Ramena kříže byla silná a tupá. Rukojeť na ně zjevně měla dosednout a otáčet zubatým kolem, které by spustilo lano s klecí dolů k molu.
„Tady hlídku nepotřebují,“ poznamenal Stefan s pohledem upřeným na horní stanici výtahu. Teď viděli, že je to přístřešek s otevřenými boky, ve kterém bylo veliké kolo, na něž se lano navíjelo. „Bez té rukojeti k navijáku se nikdo nahoru ani dolů nedostane.“
Přerušilo ho temné zadunění na laguně. Všichni se lekli. Otočili se a viděli něco jako obrovskou bublinu, která prorážela hladinu. Na tom místě vznikla nízká vlna, asi tak dvě stopy vysoká, a šířila se v kruhu. Dostala se do zátoky, divoce rozhoupala loď a dřela ji o molo. Odrazníky divoce skřípaly a prkna pod nohama se jim třásla. Nakonec vše pominulo a otřesy ustaly.
„Co to bylo?“ zeptal se znepokojeným hlasem Ulf. Nikdo neodpověděl.
Nakonec Thorn vyslovil svou teorii. „Prý tady bývala sopka,“ řekl. „Možná není úplně vyhaslá.“
„Existuje něco jako ‚trochu vyhaslá‘ sopka?“ zeptala se Lydia. Ale nikdo neměl na žerty náladu.
Nervózně čekali, zda se ten jev bude opakovat, a prohlíželi si hladinu laguny. Žádná další bublina se však ani po několika minutách neobjevila, a tak Hal pokrčil rameny…
