Kapitola sedmnáctá
Když projeli ohybem a dostali se na další rovný úsek řeky, uviděli, že už se tam odehrává velká bitva.
Na konvoj útočilo šest pirátských člunů. Mořský jestřáb bojoval se dvěma, které ho obklíčily z obou stran a snažily se k němu přichytit háky a lany jako pijavice.
Hal se podíval pozorněji. Paluba Jestřába byla plná bojujících mužů, ale piráti byli postupně vytlačováni zpět do svých člunů. Uprostřed lodi rozpoznal Mannokovu vysokou postavu. Jeho meč se blýskal na slunci a kosil piráty jako obilí.
Mořský jestřáb pomoc nepotřeboval. Druhá loď, Honicí pes, byla dál po proudu s jedním pirátským člunem přihákovaným k boku. Zdálo se, že i tato loď se dokáže ubránit sama. Pět ze šesti obchodních lodí bylo v pevném shluku ještě dál na jih. Dvě z nich mezi sebe sevřely jeden člun. Posádky lodí útočníky zasypávaly kameny, oštěpy a vším, co jim přišlo do rukou. S uvězněným pirátským člunem to nevypadalo dobře. Nad hladinou už měl jen kousek paluby. Kdyby se lodě pohnuly od sebe, potopil by se celý.
Nejhůře na tom byla šestá obchodní loď, Jižní vítr.
Pirátská banda měla zjevně v plánu oddělit jednu loď a vyloupit ji, zatímco ostatní zaměstnají doprovod. Jižní vítr byl poslední v konvoji, opozdil se, a tak se z něj stala oběť.
K zádi měl přihákovaný velký člun a další k němu zuřivě vesloval a snažil se ho dohnat. Hal přimhouřil oči a s pomocí vějičky na stěžni odhadoval úhel Volavky k druhému pirátskému člunu. Dostali by se k němu na dvojí zakřižování, uvědomil si, mnohem dřív než k Jižnímu větru a prvnímu pirátskému člunu.
Muži na palubě Jižního větru bojovali, ale piráti měli velkou početní převahu. Kdyby je dostihl i druhý pirátský člun, byl by jejich osud zpečetěn.
„Jsou to blázni,“ prohodil Olaf. „Musejí vědět, že u nich budeme dřív, než ji dostanou ke břehu.“
Hal zavrtěl hlavou. „Ještě si nás nevšimli. Ale v každém případě ji ke břehu dostávat nemusí. Potopí ji na mělčině a náklad si vyzvednou, až budeme pryč.“
Olaf chápavě zamručel. Povytáhl meč, a pak ho zase naštvaně zarazil zpět do pochvy. „Měli bychom je zastavit,“ řekl.
Hal se nevesele usmál – byl to spíše úšklebek než úsměv. „Přesně to mám v plánu,“ potvrdil. Otočil se, uviděl poblíž Edvina a ukázal na kormidelní páku. „Vezmi si na starost kormidlo, Edvine. Půjdu dopředu a zkusím vystřelit.“
Člun s pronásledovateli si dosud nevšiml skutečnosti, že se k němu blíží třetí doprovodná loď. Posádka soustředěná na napadený Jižní vítr vykřikovala kletby a výhrůžky a opírala se do vesel.
Edvin převzal kormidelní páku a Hal přeběhl na příď. Olaf, bez určeného bojového úkolu, běžel za ním. Na přídi byla přikrčená Lydia s šipkou připravenou ve vrhači. Vzhlédla, když uslyšela, jak Hal zaujímá místo za Drtičem.
„Mám je skoro na dostřel,“ řekla. Hal jí naznačil, aby uvolnila palebný oblouk Drtiče, a pak se vrátil zpět za obrovskou kuši. Lydia lehkým krokem přeběhla na místo, které jí ukázal, a nechala mu volné palebné pole, takže teď mohl člun zaměřit všude, kam se pohnul. Přikrčil se za Drtičem, zadní mířidlo nastavil na tři sta stop a pomalu otáčel zdvihacím kolem, až se v mířidlech ocitl kormidelník na zádi člunu. Pak změnil názor i cíl. O kormidelníka se mohla postarat Lydia. Rozhodl se prohnat obří šíp bokem člunu a rozbít prkna, aby člun nabral vodu. Pomalu zvedal mířidla a otáčel Drtičem s oběma nohama pevně na palubě.
„Vezmi si toho kormidelníka,“ řekl Lydii tiše. Zvedla ruku na znamení, že rozumí. Koutkem oka uviděl pohyb.
„Jeden z nich má luk,“ narušil Olafův hlas jeho soustředění. Zvedl zrak od mířidel. A samozřejmě, jeden z pirátů stojící před kormidelníkem, na ně mířil krátkým, výkonně vyhlížejícím reflexním lukem.
„Lydie…,“ začal.
„Vidím ho,“ odpověděla a dala tak najevo, že změní cíl. Hal se znovu naklonil k mířidlům cukl sebou, protože do dřeva Drtiče necelý krok od něj narazil šíp. Lučištník byl zjevně buď velmi dobrý, anebo měl veliké štěstí. Hal si uvědomil, že je potřeba rychle to ukončit. Pak, když zacílil na vnitřní část t…
