Devatenáct
Rovná pláň před nimi se táhla celé míle. V dálce viděli ocelový třpyt řeky, která se vinula krajinou a hledala si nejníže položené koryto.
Dole pod nimi u paty hory, na níž se nacházeli, travnatý svah postupně klesal. Pak se ráz krajiny neuvěřitelně změnil.
Z roviny trčely holé a vychrtlé kmeny stromů seskupené do nepravidelných řad. Nahé pokroucené větve se vzpínaly k obloze, byly úplně bez listí a znetvořené do příšerných tvarů, jako by v mukách úpěnlivě prosily. Byly jich tisíce. Možná desítky tisíc v těsně semknutých řadách. A všechny mrtvé, šedivé a holé.
Pro Willa uvyklého na jemné zelené odstíny lesa kolem hradu Redmontu a Seacliffu to byl nevýslovně smutný a skličující pohled. Mezi mrtvými větvemi a kmeny povíval vítr a tiše kvílel téměř neslyšnou bezútěšnou píseň. Větvím bez ochranného pláště a s pletivem dlouho postrádajícím mízu chybělo ladné pohupování. Zůstávaly strnulé a ztuhlé, jejich ostré a nehezké křivky bez hnutí odolávaly slabému větru.
Will odhadoval, že při silném větru se mrtvé haluze lámou a tříští po tuctech a padají na zem jako pokroucená šedivá kopí.
„Halte, co je to?“ zeptal se. Hovořil téměř šeptem. Připadalo mu to v přítomnosti tolika mrtvých stromů nějak vhodnější.
„To je utopený les,“ řekl jim Halt.
Horác se nahnul, zkřížil ruce na sedlové hrušce a prohlížel si obraz naprostého zmaru, který se před nimi rozprostíral.
„Jak se může les utopit?“ nechápal. Tlumil hlas podobně jako Will, jako by nechtěl narušit tragický výjev. Zdálo se, že šedivé, zašlé útvary táhnoucí se dole pod nimi takovou úctu vyžadují. Halt ukázal na vzdálený třpyt řeky, kterou bylo vidět za tisícovkami stromů a nízkým horským hřbetem.
„Řekl bych, že řeka se rozvodnila,“ vysvětloval. „Nejspíš se to stalo před mnoha lety a muselo nezvykle vydatně pršet. Voda se rozlila po nížině a stromy se v podstatě utopily. Nedokážou přežít, když mají kořenový systém pod vodou, a tak postupně odumřely.“
„Ale já už předtím záplavy viděl,“ namítl Horác. „Říční záplavy. Voda stoupne, pak ale opadne a všechno je pak víceméně jako dřív.“
Halt zamyšleně zkoumal ráz krajiny a kývnutím souhlasil s Horácovým tvrzením.
„Obvykle se dá takový průběh čekat,“ potvrdil. „A pokud je to krátké časové období, stromy přežijí. Ale podívej se pozorněji. Řece brání ten nízký hřbet tam za lesem. Jakmile se voda přelila přes něj a zaplavila pláň, kde stál les, neměla po lijácích kam ustoupit. A já se domnívám, že ty lijáky nějakou dobu trvaly. Voda zůstala uvězněná mezi stromy. A právě to je zahubilo.“
Will zasmušile potřásl hlavou. „Jak je to asi dlouho?“
Halt prohnul rty. „Možná padesát, šedesát let. Kmeny vypadají úplně bez života. Můžou tady tiše hnít celá desetiletí.“
Zatímco hovořili, rozhlížel se Halt po cestě dolů ze svahu. Teď ji spatřil a pobídl Abelarda vpřed. Will s Horácem ho následovali. Když dorazili na pláň pod místem, odkud se předtím dívali, pochopili, jak obrovskou překážku mrtvý les představuje. Mezi šedými kmeny bylo plno stínů a jednotlivé stromy se kvůli nepravidelným a pokrouceným tvarům daly těžko rozeznat jeden od druhého. Splývaly dohromady v jednolitou šedou hradbu. Bylo téměř nemožné rozlišit podrobnosti nebo správně vnímat prostor.
„Tak tomuhle já říkám vhodné místo k přepadení ze zálohy,“ prohlásil Halt. O pár vteřin později se zhoupl ze sedla, přešel několik kroků dopředu a bedlivě prohlížel půdu. Pokynem ruky přivolal ostatní.
„Wille,“ řekl, „ty jsi viděl stopy, které Tennyson a jeho tlupa zanechali v trávě, když jsme vyjeli z lesa?“
Will přisvědčil a Halt ukázal na půdu kolem. „Dobře si prohlídni tyhle a zkus, jestli najdeš nějaký rozdíl.“
Z nízkého keře v trávě viselo vlněné vlákno. O kus dál se na zemi něco třpytilo. Will k té věci přistoupil a zvedl ji. Byl to kostěný knoflík. Ještě o kousek dál spatřil v měkké půdě zřetelný, dokonale tvarovaný otisk boty. A tráva byla notně pošlapaná a polehlá.
„Takže, co o tom soudíš?“ zeptal se Halt.
Rozhodně tady něco nesedí, pomyslel si Will, a Haltov…
