Třicet sedm
Evanlyn soustředěně svraštila čelo a se špičkou jazyka vystrčenou mezi zuby začala přiřezávat kus měkké kůže do správného tvaru.
Věděla, že si nemůže dovolit žádnou chybu. Našla ten kousek v přístavku, z kterého udělala stáj pro ponyho, a kůže bylo přesně tolik, kolik potřebovala. Byla měkká, pružná a jemná. Ve stáji viděla různé zbytky řemenů a postrojů, ale ty byly vysušené a tvrdé. Tohle byl kousek, jaký se jí hodil.
Evanlyn vyráběla prak.
Už vzdala pokusy naučit se trochu střílet z luku. Usoudila, že dřív, než by dokázala trefit alespoň stodolu, dávno by s Willem umřeli hlady. Povzdechla si. Být vychována jako princezna mělo nepochybně své nevýhody. Vyznala se v šití a vyšívání, poznala dobré víno, uměla uspořádat hostinu pro tucet šlechticů i s manželkami. Dovedla rozdělovat práci sloužícím a při nejnudnějších královských ceremoniálech vydržela celé hodiny sedět vzpřímeně a předstírat, že ji to zajímá.
To všechno bylo sice hezké, ale tady a teď se jí žádná z těch dovedností moc nehodila. Litovala, že v minulosti nevěnovala pár hodin základům lukostřelby. Nerada si přiznávala, že s lukem nic nesvede.
Ale prak! To bylo něco jiného. Když byla malá holka, vyrobili si ještě se dvěma bratranci praky, potulovali se v lesích kolem hradu Araluenu a strefovali se kamením do všeho možného. Vzpomínala si, že jí to šlo docela dobře.
Když měla desáté narozeniny, otec k její velké zlosti rozhodl, že je na čase, aby jeho dcera přestala vyrůstat jako nějaký rošťák a začala se učit způsobům urozené dámy. Toulky po okolí a střílení z praku skončily. Nastoupily vyšívání a příprava hostin.
Doufala, že se jí zacházení s prakem vybaví natolik, aby jí při troše cvičení teď posloužilo.
Při vzpomínce na královské dny na hradě Araluenu se pousmála. Byly tady tomu všemu na hony vzdálené. Dnes uměla jiné věci, pomyslela si hořce. Dokázala táhnout poníka po pás hlubokým sněhem, spát venku, koupala se mnohem méně, než by bylo ve slušné společnosti přípustné, a při troše štěstí by mohla dokonce zabít, vykuchat a uvařit vlastní úlovek.
Což by platilo pochopitelně jen v případě, že se jí povede vyrobit ten zatrápený prak. Vytvarovala kus měkké kůže podle velkého oblého kamene, zabalila ho do ní a kůži kolem kamene napnula, aby se vytvořila kolébka. Rozbalovala a zahalovala kámen znovu a znovu a vtlačovala jeho tvar do kůže. Rozbolely ji ruce námahou a mlhavě si vzpomínala, že když byla malá, tuhle část za ni dělali sluhové.
„Já jsem vážně skoro k ničemu,“ zabručela si pro sebe.
Ve skutečnosti se podceňovala. Její odvaha, odhodlání i věrnost byly obrovské, stejně jako vynalézavost.
Ve srovnání s někým, kdo vyrostl v obyčejných podmínkách, Evanlyn ne vždy našla nejlepší cestu, jak se vypořádat s potížemi. Ale vždycky našla alespoň nějakou. Nikdy se nevzdávala. A právě cílevědomost a schopnost přizpůsobit se by z ní učinily dobrou panovnici, kdyby se jí někdy podařilo dostat se zpátky do Araluenu.
Zaslechla šramot a otočila se. Srdce se jí sevřelo, když za sebou uviděla stát Willa. Jeho oči byly prázdné, výraz netečný. Na krátký, hrozný okamžik si pomyslela, že po ní chce další dávku hřejivé trávy. Zaplavila ji úzkost. Od poslední dávky uplynulo čtrnáct dní. Když mu ji dala, pytlíček zůstal v podstatě prázdný. Netušila, co by se dělo, kdyby to na něj zase přišlo.
Den co den žila v neustálém strachu, že Will bude chtít další trávu, a ten strach se mísil se zoufale živenou nadějí, že je třeba už vyléčený. Od toho dne, kdy povolil tětivu luku, čekala na další náznaky, že se mu vrací paměť. Ale marně.
Will ukázal na džbán s vodou na lavici a Evanlyn si oddechla úlevou. Nalila mu hrnek vody a on se odkolébal, s myslí stále upřenou k dalekým místům, která jsou známá pouze závislým. Uvědomila si, že vyléčený dosud není, ale aspoň že ten okamžik, jenž ji děsil, se prozatím odkládal.
Oči se jí zamžily slzami. Rychle je utřela a vrátila se k práci. Už předtím uřízla dva dlouhé proužky kůže ze sedlového vaku a nyní je připevnila kaž…
