Osm
Šedě oděný jezdec se choulil pod pláštěnkou a zvolna ujížděl dál. Drobně pršelo a vítr proháněl déšť po polích. Kopyta obou koní – na jednom muž jel a druhý vezl lehký náklad – čvachtala v kalužích vody, jež se vytvářely ve výmolech cesty.
Jezdec vyjel na horský hřeben. Za jeho zády se vypínaly věže a vížky hradu Araluenu. Halt se však neohlédl, velkolepá podívaná ho nezajímala. Jeho pohled směřoval kupředu.
O dvou jezdcích, kteří ho sledují, věděl dlouho předtím, než ho dostihli. Když Abelard zaslechl dusot kopyt, zastříhal ušima a Halt pochopil, že jeho kůň v těch dalších dvou poznal hraničářské koně. A přece se neotočil. Věděl, kdo budou ti jezdci. A věděl, proč za ním jedou. Slabě ho píchlo zklamání. Doufal, že ve zmatku a zármutku spojeném s jeho vyhnanstvím Crowley zapomene na tu maličkost, kterou nyní Halt bude muset odevzdat.
S povzdechem přijal to, co bylo nevyhnutelné, a mírně přitáhl Abelardovi otěže. Výborně vycvičený hraničářský kůň okamžitě zareagoval a zastavil. Nákladní kůň za nimi se zachoval stejně. Dusot kopyt se přiblížil. Halt seděl, a když Crowley s Gilanem zastavili vedle něj, zasmušile hleděl před sebe.
Čtyři koně se navzájem pozdravili tichým zaržáním. Tři muži se chovali poněkud zdrženlivěji. Nastalo tíživé ticho. Nakonec ho prolomil Crowley.
„Vyrazils nějak brzy, Halte. Měli jsme co dělat, abychom tě dohonili,“ nutil se do falešné srdečnosti, která měla zamaskovat, že ho mrzí, jakým směrem se události vyvinuly. Halt lhostejně pohlédl na jejich koně. Ve studeném vlhkém vzduchu z obou stoupala lehká pára.
„To vidím,“ odvětil suše. Snažil se nevidět výraz utrpení v Gilanově tváři. Halt věděl, že jeho bývalý učeň bude kvůli jeho nepochopitelnému počínání velice trpět, a obrnil své srdce, aby k němu Gilanova bolest nepronikla.
Vytratila se i Crowleyho srdečnost. Zatvářil se vážně a ztrápeně.
„Halte, je tu jedna věc, na kterou jsi zřejmě zapomněl. Je mi líto, že na tom musím trvat, ale…“ Odmlčel se. Halt se pokusil dohrát to celé až do hořkého konce a nasadil nechápavý výraz.
„Mám osmačtyřicet hodin na opuštění království,“ odpověděl. „Lhůta začala běžet dnes za úsvitu. Než skončí, určitě budu za hranicemi. Není nutné, abyste mě doprovázeli.“
Crowley zavrtěl hlavou. Halt koutkem oka zahlédl, jak Gilan sklopil oči k zemi. Bylo to utrpení pro všechny tři. Věděl, pro co si Crowley přijel. Sáhl pod pláštěnku pro stříbrný řetízek zavěšený kolem krku.
„Trochu jsem doufal, že třeba zapomeneš,“ snažil se mluvit jakoby nic. Hrdlo se mu však svíralo, takže jeho snaha vyšla naprázdno. Crowley smutně zavrtěl hlavou.
„Vždyť víš, Halte, že dubový list si nechat nemůžeš. Jako osoba ve vyhnanství jsi samozřejmě vypovězen i z hraničářského sboru.“
Halt přikývl. Bodlo ho u srdce, když rozepínal řetízek a malý stříbrný amulet podával hraničářskému veliteli. Kov byl ještě zahřátý od jeho těla. Oči se mu zamžily, když ho viděl ležet na Crowleyho dlani. Takový malý kousek lesklého kovu, pomyslel si, a přece pro něj tolik znamenal. Dubový list nosil s velkou hrdostí, tak jako všichni hraničáři, podstatnou část svého života. A teď už mu nepatřil.
„Je mi to líto, Halte,“ nešťastně řekl Crowley. Halt jen pokrčil rameny.
„To nic,“ odpověděl.
Znovu se odmlčeli. Crowley hleděl Haltovi do očí a snažil se proniknout rouškou, která je zastírala. Rouškou lhostejného, nezúčastněného souhlasu se vším, co se s ním děje. Bylo to předstírané, ale bylo to provedeno mistrovsky. Nakonec se velitel v sedle předklonil, nahnul se k Haltovi a pevně mu stiskl předloktí.
„Proč, Halte? Proč jsi to udělal?“ naléhal. Ale znovu přišlo jen pokrčení ramen, které ho přivádělo k zuřivosti.
„Jak už jsem řekl,“ odpověděl Halt, „příliš mnoho silné pálenky. Ty víš, Crowley, že jsem nikdy moc nesnesl.“
Vlastně se mu podařilo se nad tím pousmát. Ten úsměv vypadal v jeho obličeji příšerně, jako kdyby se usmála umrlčí lebka. Crowley pustil Haltovu paži, narovnal se v sedle a zklamaně potřásl hlavou.
„Šťastnou cestu, Halte,“ řekl nakone…
