07 KAPITOLA
POKOJ BYL PŘETOPENÝ. Dala by se v něm péct kuřata. Široké okno zakrývaly bílé zatažené žaluzie. Zářily v dopadajícím slunci a propouštěly měkké bílé světlo. Všude stály přístroje. Tichý, odpojený respirátor. Stojany s kapačkou a monitory sledující srdce. Trubičky, pytlíky a dráty.
Barr ležel na zádech na posteli uprostřed místnosti. Bez polštáře. Hlavu měl uchycenou v korzetu. Oholili mu vlasy a díry vyvrtané v lebce zakrývaly obvazy. Obvaz na levém rameni mu sahal až k lokti. Pravé rameno zůstalo holé a nepoškozené. Vypadalo bledé, hubené a mramorové. Od hrudi po boky byl v obvazech. Složená pokrývka mu spočívala kolem pasu. Paže měl natažené podél těla a připoutané ke konstrukci postele. Ze hřbetu levé ruky mu trčely jehly kapačky. Od kolíčku na pravém prostředníčku vedl šedý drát k nějakému přístroji. Zpod obvázané hrudi se vinuly červené dráty a spojovaly ho s dalším přístrojem s monitorem. Obrazovka ukazovala graf, který Reacherovi připomněl záznam telefonní společnosti zachycující výstřely. Ostré vrcholky a široké prohlubně. Pokaždé, když se vynořil vrcholek, vydal přístroj tlumený pípavý zvuk.
„Kdo je tam?“ zeptal se Barr.
Slabým, nakřáplým, pomalým hlasem. Vyděšeným.
„Kdo je tam?“ zopakoval. Uchycená hlava mu bránila v rozhledu. Pohyboval jen očima, doprava doleva, nahoru dolů.
Reacher k němu přistoupil. Naklonil se nad postel. Neřekl ani slovo.
„Vy,“ vydechl Barr.
„Ano, já,“ opáčil Reacher.
„Proč?“
„Víte proč.“
Barrovi se roztřásla pravačka. Třes ruky rozechvěl drát vycházející z prostředníčku. Pouta kovově zacinkala o kovové tyče postele.
„Patrně jsem nedostál slovu, které jsem vám dal.“
„To jste patrně udělal.“
Reacher pozoroval Barrovy oči, protože to byla jeho jediná pohyblivá část. Nedokázal mluvit řečí těla. Hlavu měl v korzetu a většinu trupu obvázanou jako mumie.
„Na nic si nepamatuju,“ pravil.
Jste si jistý?“
„Mám úplné okno.“
Je vám jasné, co bych s vámi provedl, kdybyste kecal?“
„Úplně jasné.“
„Tak si to ztrojnásobte,“ vyzval ho Reacher.
„Nekecám. Prostě si na nic nepamatuju,“ zopakoval. Mluvil tichým, bezmocných, zmateným hlasem. Nebránil se, ani si nestěžoval. Neomlouval se. Jenom konstatoval skutečnost. Vyznělo to jako nářek, prosba nebo pláč.
„Povězte mi o tom zápasu,“ vyzval ho Reacher.
„Sledoval jsem ho v rádiu.“
„Ne v televizi?“
„Dávám přednost rádiu. Připomíná mi staré časy. Když jsem byl dítě. Vždycky jsme poslouchali rádio, až ze St. Louis. Z dálky mnoha kilometrů. Za letních teplých večerů. Dodnes s nimi mám spojený zvuk baseballu v rádiu.“
Odmlčel se.
Jste v pořádku?“ zeptal se Reacher.
„Hrozně mě bolí hlava. Asi jsem prodělal operaci.“
Reacher na to nic neřekl.
„Baseball v televizi se mi nelíbí,“ dodal Barr.
„Nepřišel jsem se s vámi bavit o tom, jakým médiím dáváte přednost.“
„Vy se díváte na baseball v televizi?“
„Žádnou nevlastním,“ opáčil Reacher.
„Vážně? Měl byste si ji opatřit. Seženete ji za stovku dolarů. Malou možná za míň. Podívejte se do Zlatých stránek.“
„Nemám telefon. Ani dům.“
„Proč ne? V armádě už nesloužíte.“
„Odkud to víte?“
„Nikdo v ní už neslouží. Nikdo ze starých časů.“
„Někteří lidí ano,“ odpověděl Reacher a vybavila se mu Eileen Huttonová.
„Důstojníci,“ řekl Barr. „Nikdo jiný.“
Já jsem byl také důstojník,“ upozornil Reacher. „Na to jste snad nezapomněl.“
„Nebyl jste ale jako ostatní. Tak jsem to myslel.“
„V čem jsem se lišil?“
„Vydělával jste si na živobytí.“
„Povězte mi o tom zápase.“
„Proč nemáte dům? Vede se vám dobře?“
„To si děláte starosti zrovna o mě?“
„Nemám rád, když se lidem nevede dobře.“
„Nic mi nechybí,“ ujistil ho Reacher. „Opravdu. Problém máte vy.“
„Děláte teď policajta? Tady u nás? Nikdy jsem vás neviděl.“
Reacher zavrtěl hlavou. Jsem normální občan.“
„Odkud?“
„Odnikud. Z celého světa.“
„Proč jste přišel?“
Reacher neodpověděl.
„Chápu,“ pravil Barr. „Přišel jste mě potopit.“
„Povězte mi o tom zápasu.“
„Hráli Cubs proti Cardinals. Vyrovnaný zápas. Cardinals vyhráli, úplně lehce …
