ŠEDESÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA
Vaughanová dlouhou dobu jen tiše a nehybně seděla. Dvakrát k nim přistoupila servírka a dolila Reacherovi kávu. Vaughanová nechala svou nedotčenou.
Zeptala se: „Kdo je ta kalifornská spojka?“
Reacher vysvětlil: „Nějaká skupina protiválečných aktivistů, která řídí únikový kanál. Možná jsou do ní zapojeny rodiny vojáků. Vypracovaly systém. Kluky posílají s oficiálními dodávkami kovu a jejich kanadští přátelé je pak odvážejí na sever přes hranici. V hotelu v Despair se před sedmi měsíci ubytoval manželský pár z Kalifornie. Vsadil bych poslední košili, že se jednalo o organizátory, kteří získávali spřízněné duše. A spřízněné duše převzaly velení na místě. Rozbily okénka tvé dodávky. Myslely si, že jsem příliš zvědavý, a pokusily se mě odradit.“
Vaughanová odsunula svůj hrníček a postavila před sebe slánku, pepřenku a cukřenku. Vyrovnala je do úhledné řady. Natáhla ukazováček a šťouchla jím do pepřenky. Vyřadila ji stranou. Ještě jednou do ní šťouchla a převrátila ji.
„Malá podskupina,“ prohlásila. „Levá ruka jednající za Thurmanovými zády. Pár lidí, kteří pomáhají dezertérům.“
Reacher neodpověděl.
Vaughanová se zeptala: „Víš, co je to za lidi?“
„Nemám tušení.“
„Chci je vypátrat.“
„Proč?“
„Protože je chci nechat zatknout. Chci zavolat FBI a předat jim seznam jmen.“
„Jak si přeješ.“
„Copak ty nechceš to samé?“
Reacher odpověděl: „Ne, nechci.“
Vaughanová byla příliš civilizovaná a příliš maloměstská, než aby se pustila do hádky v bistru. Jenom hodila na stůl peníze a vypochodovala ven. Reacher ji následoval, jako by věděl, že se to od něj očekává. Vaughanová zahnula doprava na Druhou třídu a vykročila na východ. Směrem ke klidnější oblasti na okraji města, nebo zpátky k motelu, nebo k policejní stanici. Reacher si nebyl jistý, co má v úmyslu. Buď toužila po samotě, nebo se chystala zabavit na recepci záznamy o telefonických hovorech, nebo chtěla zasednout k počítači. Šla rychle a vztekle, ale Reacher jí bez problémů stačil. Připojil se k ní, udržoval s ní krok a čekal, až promluví.
Vaughanová ho obvinila: „Věděl jsi o tom už včera.“
Reacher ji opravil: „Věděl jsem o tom už předevčírem.“
„Jak jsi na to přišel?“
„Stejným způsobem, jakým jsem poznal, že pacienti v Davidově nemocnici jsou vojáci. Byli všichni mladí.“
„Počkal jsi, až náklaďák překročí hranici, a teprve potom jsi mi o tom řekl.“
„Ano, to je pravda.“
„Proč?“
„Nechtěl jsem, abys ho zastavila.“
„Proč ne?“
„Chtěl jsem, aby Rogers unikl.“
Vaughanová se zastavila. „Panebože, byl jsi vojenský policista.“
Reacher přikývl. „Třináct let.“
„Honil jsi stejné kluky jako Rogers.“
„Ano, to jsem honil.“
„A teď jsi přešel na druhou stranu?“
Reacher neodpověděl.
Vaughanová se zeptala: „Ty Rogerse znáš?“
„Nikdy jsem o něm neslyšel. Znal jsem ale tisíce jemu podobných.“
Vaughanová znovu vykročila. Reacher se přizpůsobil jejímu tempu. Zastavila se padesát metrů před motelem. Před policejní stanicí. Cihlová fasáda působila v šedivém světle chladně. Úhledná hliníková písmena ještě chladněji.
„Mají povinnost,“ pravila Vaughanová. „Ty jsi měl povinnost. David svou povinnost splnil. Oni by měli splnit svou a ty taky.“
Reacher neodpověděl.
„Vojáci by měli dělat, co se jim řekne,“ pokračovala Vaughanová. „Měli by se řídit rozkazy. Nemají na vybranou. A složili přísahu. Měli by jí zůstat věrní. V opačném případě jsou zrádci vlasti. Zbabělci. Stejně jako ty. Nechápu, jak jsem se s tebou mohla vyspat. Jsi naprostá nula. Zvedá se mi z tebe žaludek. A svrbí mě pokožka na místech, kde jsi se mě dotkl.“
Reacher odtušil: „Povinnost je domeček z karet.“
„Co tím chceš, krucinál, říct?“
„Šel jsem tam, kam mě poslali. Řídil jsem se rozkazy. Udělal jsem všechno, co po mně chtěli, a viděl jsem desítky tisíc kluků, kteří dělali to samé. A dělali jsme to rádi. Jistě, nadávali jsme, brblali a úpěli, jako všichni vojáci. Ale přistoupili jsme na obchod. Protože povinnost je transakce, Vaughanová. Dvoustranná. My dlužíme jim, oni dluží nám. A to, …
