ŠEDESÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA
Opustili chodník a vešli do ulice. Byla by škoda nevyužít ten malý úkryt, který poskytovaly stromy. Reacher se zastavil dva metry pod vrcholem svahu. Odtud budou se Sorensonovou postupovat od zahrady k zahradě za domy a Delfuensová počká a pak půjde sama. Dá jim náskok, protože si budou muset zajít a čekají je překážky. Ohrady, živé ploty, psi. Možná dokonce ostnatý drát. Jsou koneckonců v Missouri. Southern Wire Company ze St. Louis kdysi načerno vyráběla největší množství ostnatého drátu pro ohrady na dobytek na světě. Kilo za šest centů. Dost pro všechny.
Ale největší nebezpečí hrozilo Delfuensové. Hlídky stojí vždycky vepředu. Ne vždycky vzadu. Jestli někoho objeví, bude to Delfuensová. A pak bude záležet na stupni jejich paranoie, který bude v tu chvíli ležet asi hodně vysoko. Je jenom nevinný chodec, nebo číhá všude nebezpečí?
~
Nenarazili na ostnatý drát. Ani na psy. Předměstští mazlíčci jsou tak zchoulostivělí, že nespí venku. Předměstské zahrady jsou na ostnatý drát příliš upravené. Hodí se do nich živé ploty a úpravné oplocení. Úpravné oplocení však bylo místy vysoké a živé ploty měly místy trny. Zdárně přes ně ale pronikli. Sorensonová je zdolávala s obdivuhodnou mrštností. Lépe než Reacher. A živými ploty s trny se dá projít pozadu. Levná džínovina je pevný materiál.
Nešlo přesně odhadnout, kdy se dostanou na vrchol kopce, protože zahradní architekti vyrovnali trávníky a poskládali je do nejrůznějších terásek. Na obloze ale slabě svítil měsíc a mezi domy byly vidět sloupy elektrického vedení. Reacher je sledoval, a když zahlédl, že dráty se na jednom sloupu sbíhají do mělkého V, usoudil, že dospěli na vrcholek.
Druhý dům za kopcem nalevo.
Sorensonová to pochopila. Odpočítala rukou jedna, dva a pak ukázala na dva, jako by říkala to je náš cíl. Reacher přikývl a pokračoval dál, přes zahradu, ve které se nacházeli, přes špičatý plot s pletivem proti králíkům, do další zahrady, která hraničila s cílovým domem. Byla plná harampádí. Plynový gril, zahradní lehátka a různá vozítka na kolečkách. Taková, jak na nich obkročmo sedí malé děti a odrážejí se buď od země, nebo šlapou do pedálů. Jedno vozítko připomínalo tenisku. Reacher se zastavil a zadíval se na dům. Patrně tři ložnice. Dvě z nich plné dětí. Tenké zdi. Jenom dřevěné obití a sádrové desky. Lepší střílet jiným směrem. Pokud v druhém sousedním domě nesídlí sirotčinec.
Překonali poslední plot. Zahleděli se na svůj cíl.
Cílový dům měl dvě podlaží.
Byl o polovinu užší a dvakrát vyšší než ostatní domy. S tmavočerveným pobitím. Jak se zdálo, přes celou šířku se táhla vzadu kuchyně. Za ní bude nejspíš vybíhat dopředu chodba, s pokoji po obou stranách. A schodištěm. Do čtyř pokojů v prvním patře. Stejná velikost jako všechny domy, jen zúžená a vytažená do výšky.
Ne moc dobré. Vůbec ne dobré. Dvoupodlažní budovy jsou osmkrát těžší než jednopodlažní. To věděl Reacher ze zkušenosti.
Sorensonová se na něj tázavě podívala.
Reacher mrknul. Levým okem.
Přelezli přes plot. Do zahrady cílového domu. Nikdo se neobtěžoval s péčí. Hrubá tráva, žádné květinové záhony. Žádné stromy. Žádné okrasné rostliny. Žádné grily, žádná lehátka, žádné hračky.
Dům měl ale dveře do sklepa.
Dokořán otevřené.
Byly to klasické dveře do sklepa. Plechové, metr padesát na metr dvacet, rozdělené uprostřed na dvě svislé poloviny, zasazené šikmo do země, horní okraj přitištěný na základy domu a zhruba o pětačtyřicet centimetrů výš než spodní okraj. Vedly na krátké schodiště z hrubého dřeva.
Ve sklepě se nesvítilo. Reacher popošel doleva a doprava a nezahlédl světlo ani nikde jinde v domě, až na okénko z matného skla nalevo v přízemí. Patrně záchod. Možná obsazený. V nejhorším případě spí v každé místnosti čtyři fanatici a jeden je vzhůru a na záchodě.
Jídelna, obývák, nejspíš čtyři ložnice nahoře.
V nejhorším případě čtyřiadvacet lidí.
Reacher se vrátil k Sorensonové a Sorensonová si podržela pod očima roztažené prsty, pak je dala k sobě a ukázala jimi dve…
