14 KAPITOLA
STÁHL ZE SEBE OBLEČENÍ, BYLO ZTUHLÉ, CHLADNÉ A LEPKAVÉ OD KRVE. Pohodil je na podlahu v šatně a přešel do koupelny. Pustil sprchu. Vanička se mu pod nohama zbarvila červeně, potom růžově, nakonec už odtékala jen čirá voda. Dvakrát si umyl hlavu a pečlivě se oholil. Oblékl si další z Joeových košilí a obleků, jako hold si vybral tuhou vázanku, kterou koupila Froelichová. Pak sestoupil zpět do vestibulu.
Neagleyová už na něj čekala. Její zjev také zaznamenal změnu. Měla na sobě černý kostým. To byla stará vojenská taktika. Pokud máte pochybnosti, zvolte společenský oblek. Už pro něj měla připravený šálek kávy. Povídala si se strážci od policie. Byla to nová várka. Denní směna, usoudil.
„Stuyvesant je na cestě,“ informovala ho. „Pak vyrazíme na schůzku s Bannonem.“
Přikývl. Policisté kolem něj tiše postávali. Téměř uctivě. Ať už vůči němu nebo vzhledem k Froelichové, to mu nebylo jasné.
„Sakra práce,“ poznamenal jeden z nich.
Reacher odvrátil pohled. „Tak nějak,“ opáčil. Pak se ohlédl. „Ale jo, do hajzlu se vším.“
Neagleyová se letmo usmála. Byla to stará vojenská taktika. Jestli máte pochybnosti, chovejte se neuctivě.
Stuyvesant se objevil za hodinu a odvezl je k budově FBI. Poměr sil se změnil. Vražda federálních agentů byl federální zločin, takže teď už všechno záleželo na FBI. Teď už šlo o otevřenou honbu na člověka. Bannon se s nimi setkal v hlavním vestibulu a společně odjeli výtahem do jejich zasedací místnosti. Bylo to lepší než v Treasury Building. Byla obložená dřevem a okny proudilo dovnitř světlo. Uprostřed stál dlouhý stůl se sklenicemi a minerálkou. Bannon se zachoval zjevně demokraticky a neusedl v čele. Prostě se usadil na židli z boku. Neagleyová si vybrala židli ob jedno místo na stejné straně. Reacher si sedl naproti ní. Stuyvesant zasedl ob dvě židle od Reachera a nalil si minerálku.
„To byl den,“ pronesl Bannon do ticha. „Mí šéfové vám vyslovují nejhlubší soustrast.“
„Nenašli jste je,“ řekl Stuyvesant.
„Hlavu nám zamotali policejní lékaři,“ informoval Bannon. „Crosettimu prostřelila hlavu kulka z výzbroje NATO ráže 7.62. Zemřel okamžitě. Froelichové prostřelili krk zezadu, pravděpodobně stejnou zbraní. Kulka jí prorazila krkavici. Ale podle mě to už asi víte.“
„Vy jste je nenašli,“ zopakoval Stuyvesant.
Bannon zavrtěl hlavou. „Den díkůvzdání,“ poznamenal, „má svá pro i proti. Hlavní nevýhodou bylo, že jsme kvůli volnu měli nedostatek mužstva, a stejně tak vy a policajti z města, ostatní na tom nebyli o moc líp. A za největší plus můžeme považovat, že v samotném městě panoval relativní klid. Je otázkou, jestli to nemělo co dělat s naší neschopností. Když se to zvrtlo, představovali jsme pět minut poté, co k tomu došlo, většinu populace v celém městě.“
„Ale nenašli jste je.“
Bannon opět zavrtěl hlavou. „Ne,“ připustil, „nenašli jsme je. Jistěže pořád pátráme, ale abychom byli realističtí, měli bychom připustit, že už jsou teď mimo D. C.“
„To určitě,“ zareagoval Stuyvesant.
Bannon se ušklíbl. „Neděláme zázraky. Ale když na nás budete křičet, ničeho nedosáhnete. Protože my bychom vám to mohli vrátit. Někomu se podařilo proniknout ochrannou clonou, kterou jste rozmístili vy. Kdosi vlákal do pasti vašeho člověka na střeše.“ Když pronášel tato slova, upíral pohled na Stuyvesanta.
„Zaplatili jsme za to,“ připomněl Stuyvesant. „A vysokou cenu.“
„Jak se to mohlo stát?“ povzdechla si Neagleyová. „Jak se tam vůbec mohli dostat?“
„Zepředu ne,“ prohlásil Bannon. „Tam to bylo přecpané policajty. Ničeho si nevšimli, nemohli přece všichni v kritickou dobu usnout. Ani od zadní cesty. Na obou koncích hlídkoval jeden pěší policista a jeden v autě. Všichni čtyři tvrdí, že nikoho neviděli, a my jim věříme. Takže se domníváme, že se ti bídáci dostali do budovy ve vedlejším bloku. Prošli jí a vyrazili zadními dveřmi do poloviny cesty. Pak přeběhli deset stop uličkou, dostali se ke skladišti a vylezli po schodech. Bezpochyby vyšli stejnou trasou. Ale na zpáteční cestě už pravděpodobně běželi…
