TŘICÁTÁ OSMÁ KAPITOLA
REACHEROVI VYVSTAL před očima šílený diagram a explodoval do čtyř rozměrů. Čas, prostor a vzdálenost: policisté všude po městě, budou se pohybovat na sever, jih, východ a západ, všichni na Hollandovu výzvu, všichni ke stanici. Pak zaslechnou zvuk sirény, změní najednou směr, sedm policistů ve službě u Janet Salterové vyběhne rovnou do noci, připojí se k všeobecnému zmatku, seskupí se, vyrazí zachraňovat vězení a nechá Janet Salterovou v domě.
Úplně samotnou, zranitelnou a vystavenou na pospas poslednímu zoufalému pokusu křiváckého policisty, který se pak buď pokusí utéct, nebo se zamíchá mezi ostatní.
Vím, jak se mám zachovat, řekla Janet Salterová.
Reacher zavěsil telefon a zavolal tiše na Kim.
„Musím jít,“ oznámil. „Alice je už na cestě.“
Dostal se k předním dveřím a tam se zastavil. Siréna kvílela. Ohlušujícím způsobem. Přímo před sebou měl odklizený chodník. Patnáct metrů k rozcestí ve tvaru Y, dalších patnáct na silnici. Pak kilometr a půl do města a další kilometr a půl k domu Janet Salterové.
Neměl auto.
Bude muset jít pěšky.
Zavřel za sebou, vykročil, uklouzl, vyrovnal rovnováhu, zahnul doprava a vyrazil ke stodole. Stále v ní stála stará dodávka Ford. S připevněným sněhovým pluhem.
Bez klíčku v zapalování.
Reacher odspěchal zpátky do domu. Zabušil na dveře. Dlouho, velice dlouho čekal. Ještě jednou zabušil. Pak mu znovu otevřela Kim Petersonová. Probrala se z šoku. Ponořila se do své noční můry. Nahrbená, prázdná, netečná. Usedavě plakala.
„Omlouvám se,“ pravil Reacher. „Potřebuju ale klíč od dodávky ve stodole.“
Kim neodpověděla.
„Kim, je mi moc líto, ale opravdu ho potřebuju.“
Kim řekla: „Je na Andrewově svazku klíčů. V jeho kapse.“
„Nemáte náhradní?“
„Myslím, že ne.“
„Jste si jistá?“
„Je to hodně stará dodávka.“
„Musí k ní existovat náhradní klíč.“
„Myslím, že se ztratil.“ Kim odvrátila pohled, otočila se a zamířila zpátky chodbou. Zavrávorala, natáhla ruku a opřela se o stěnu. Reacher zaklapl dveře a vyšel čekat ven. Na Alici. Na sousedku. Farmářská krajina v Jižní Dakotě je rozlehlá a prázdná. Domy stojí daleko od sebe. Hodně daleko. Alice přijede autem. Určitě mu ho půjčí.
Čekal.
Siréna neustále kvílela.
Alice přišla pěšky.
Spatřil ji v měsíčním světle třicet metrů daleko. Byla vysoká a neupravená, jak se rychle oblékala. Pospíchala a klouzala po ledu, ruce v rukavicích roztažené jako provazochodec. Zpod čepice jí vykukovaly prameny rozcuchaných vlasů. Blížila se zprava po silnici, otáčela bledý obličej nervózně k domu Petersonových a trhala rukama i nohama, jak zápasila se zrádným povrchem. Reacher se odlepil od dveří, prošel zimou k odbočce ve tvaru Y a k silnici. S Alicí se setkal v ústí příjezdové cesty. Podivil se: „Vy nemáte auto?“
Alice odpověděla: „Nepodařilo se mi ho nastartovat.“
Reacher se podíval doleva na silnici do města.
Alice se podívala dopředu na dům.
Otázala se: „Jak se daří Kim?“
„Bídně.“
„Co se stalo?“
„Andrewa zastřelili. Na prázdném pozemku v centru.“
„To je děsné.“
„Radši běžte. Bude to dlouhá noc.“
„Bude to delší než jen jedna noc.“
„Zvládnete to?“
„Budu muset.“
„Zavolejte jejímu otci. Říkala, že občas jezdí na návštěvu.“
„Zavolám mu.“
„Hodně štěstí.“
Alice vykročila po příjezdové cestě.
Reacher zamířil doleva do města.
Vím, jak se mám zachovat, řekla Janet Salterová.
Za minutu už byl Reacher sto metrů před odbočkou na hlavní dvouproudou okresku z východu na západ. Napravo měl centrum města. Nalevo pustinu. Přál si, aby někde v okolí bydlel policista. Na hranici deseti minut od stanice. Někdo, komu by věřil. Ne Kapler, ne Lowell, ne Montgomery. Chtěl jednoho z většiny. Chtěl, aby byl ještě doma, mimo službu, zaspal a pak se probudil, oblékl, vypotácel se do zimy, nastartoval policejní auto a vyrazil na západ.
Chtěl na něj zamávat, aby ho svezl.
Částečně se mu to splnilo.
Když byl ještě sedmdesát metrů před křižovatkou, zahlédl na východě světla. Pulzující červenomodré záblesky, kilometr a půl daleko. Rychle s…
