5
Během osmi dnů rabování by i to nejmenší nepřátelské vojsko mohlo dobýt Řím a osvobodit papeže z Andělského hradu, protože naši armádu zachvátil úplný rozklad a nikdo už nedbal o nic jiného než o kořist, pití a ukájení vášní. Kníže oranžský, který se zavřel ve Vatikánu, aby se nemusel dívat na všechno to běsnění, dal jednoho dne zatroubit cvičně na poplach, ale místo aby se armáda organizovaně shromáždila, uposlechlo výzvy jen pět tisíc ze třiceti tisíc mužů.
Po osmi dnech byla společná kořist rozdělena podle válečných artikulů, ale Španělé si ponechali svou kořist a Němci zase svou. Zlata a stříbra bylo tolik, že se z něj vyrazilo a rozdělilo deset milionů dukátů, a zlatých a stříbrných nádob a drahokamů bylo za dalších deset milionů. Po dělení kořisti byli všichni arkebuzníci a kopiníci oblečeni v hedvábí a sametu a na krku měli zlaté řetězy a i ten poslední pacholek mohl v měšci cinkat aspoň stovkou dukátů. Všechen ostatní majetek však, nábytek, obrazy, umělecké předměty, knihovny, relikvie, drahé látky, to, co vojáci ve válečném běsnění zničili nebo odnesli do ghetta a hluboko pod cenou prodali Židům, stoupl v ceně, která jistě neměla daleko k výši rozdílené kořisti, a vypálené a do povětří vyhozené paláce a domy bylo možné znovu postavit za mnoho milionů dukátů.
Když zavládl aspoň jakýs takýs pořádek, kupčíci se odvážili do ulic a několik hospod otevřelo, rychle se ukázalo; že bohatství nemá velký význam, protože už za tři týdny stál obyčejný chleba dukát a římská chudina začala umírat hladem. Zádný venkovan neztratil rozum a nepřivážel do Říma potraviny, a všechny sklady byly při rabování vypleněny a srovnány se zemí. Ve vzduchu čpěl zápach rozkládajících se nepohřbených mrtvol, po ulicích se proháněly tlupy krys a ohryzávaly mrtvoly a jednoho dne zastřelili Španělé u Kolosea dva vlky, přilákané do města mrtvolami.
Zároveň s hladomorem propukl mor, a pokud jsem dřív mor dokonale neznal, teď jsem o něm získal tolik lékařských vědomostí, že mi to bude stačit až do smrti. Když začali první kopiníci naříkat na palčivou žízeň a na bolesti ve slabinách a podpaždí, věděl jsem hned, o co jde, ale protože byla nouze o léky, nemohl jsem toho moc udělat ani pro své druhy, jen jsem jim pouštěl žilou a dával přípravky povzbuzující vyměšování, aby se, rozpálení horečkou a zběsili bolestmi, nevrhli přímo do řeky. Mor se rozšířil i na Andělský hrad, myslím, že tam nákazu zavál vítr, a mnozí se báli, aby nás mor nepřipravil o papeže.
Brzy už v Římě na mor umíralo sto lidí denně. Příbuzní nosili mrtvoly před dveře chrámů a nepohřbívali je. I mnozí zdraví si však označili dveře křížem, aby se uchránili před svévoli vojáků, a hladoví vojáci pak začali vtrhávat i do zamořených domů a bez milosti tam kradli poslední skývy chleba, které si nemocní schovali do slámy na lůžku. Za vykuřovadla, koření, hořčici a pepř se platily ohromné sumy a každý, kdo mohl, se zpíjel do němoty a nehleděl přitom na peníze, jen aby se mu vyhnula nákaza.
Začal jsem mít pocit, jako bych prožíval strašnou noční můru, v chůzi jsem klopýtal a točila se mi hlava. Přesto jsem se snažil starat o svého osla, ale když jsem mu jednou ráno dával pít, vtrhla do chrámu svatého Petra asi stovka kopiníků. Začali odvazovat muly, i mého osla si chtěli půjčit a zvali mě, ať jdu s nimi volit nového papeže. Jejich bubny a trubky svolaly všechny německé kopiníky. Pak posadili na mulu člověka, oblečeného do bílého papežského hábitu, a nasadili mu na hlavu tiáru s třemi korunami. Asi deset mužů se pak obléklo do kardinálských červených plášťů a nasadilo si mitry, a ostatní mávali pastýřskými holemi biskupů, šli s průvodem a zpívali sprosté vojácké písně.
Mnohatisícový dav sledoval ten hanebný průvod až před Andělský hrad, a já jsem šel také, abych nepřišel o osla. Před hradem vojáci vysadili svého papeže na trůn a kardinálové před ním lezli po kolenou, líbali mu nohy a ruce a vláčeli v prachu své drahé pláště. Připadalo mi to jako horečnaté blouznění, ale vojácký pape…
