3
Když se rozednilo, vozka a voják se vzpamatovali ze strachu a z hrozivých myšlenek. Mistr Fuchs však usnul a začal těžce chrápat s otevřenými ústy. Rael, stočený do klubíčka, mu spal na kolenou a zahříval ho svým věrným psím tělíčkem. Když jsme se přiblížili k sídelnímu městu biskupství, vyšlo slunce. Nevím, byl-li kdy svět v mých očích tak mladý a krásný. Daleko na obzoru se tyčily zasněžené vrcholky hor jako modravé oblaky, v údolích zářila jasně zelená tráva a v řece se čeřila zelenkavá voda a proudila po hladkých, šedobílých kamenech. Vršky porostlé vinicemi měly žlutohnědou barvu, černé kmeny lip a jasanů zarůstaly žlutou zelení mladých listů a před námi se k nebi tyčily šedé a hnědé věže biskupského města. Horní poschodí domů vyčnívala sem tam jako vlaštovčí hnízda nad městskými hradbami a slabý, něžný hlas klášterního zvonu zval bratry k ranní modlitbě.
V té jasné chvíli východu slunce mi do krve prosáklo něco z mládí, takže jsem zapomněl, kdo a kde jsem, a vzpomněl jsem si na svá poutnická rána při cestě přes cizí země na univerzitu, kdy mi srdce plálo touhou po vědění a na rtech jsem měl slova poutnických písní. O saeculum, o litterae, iuvat vivere, ó dobo, ó písmena, radostné je žít, broukala si nenávratně ztracená minulost v mém srdci. Pak jsem však zase ucítil v klíně tlak Barbařiny zmučené hlavy, pocítil jsem, že žiji v krutém století převratů, věděl jsem, že vědy a literatura mi jsou a budou uzavřeny, a žít vůbec nebylo nádherné. Všechno nadšení v mé duši shořelo na troud a mé myšlenky se pokryly šedým popelem zoufalství, oči se už nemohly radovat z nevýslovné krásy světa a mou mysl zaplnila tíseň a starost.
Městský strážný znal mistra Fuchse a pustil žebřiňák dovnitř do města, hrubě přitom zažertoval o Barbařiných zrzavých vlasech a bledých tvářích. První ranní ptáčata, děvečky z měšťanských domů a řemeslníci, otevírající své krámky, zvědavě zírali na žlutě natřený žebřiňák, a brzy se za námi táhl celý dav učedníků, dětí a děveček. Unavený kůň se krokem táhl úzkými uličkami k věži žaláře biskupského paláce. Naši průvodci se nám nepošklebovali ani na nás nepokřikovali – když jsme vjeli do bran paláce, zůstali polekaně stát venku. Mistr Fuchs zabušil kamenem na železem pobitá vrata, aby vzbudil žalářníka a odevzdal Barbaru do jeho péče. Rael si ospale protáhl údy a roztomile se skrčil u dveří, aby vykonal svou ranní potřebu. Pokukoval střídavě po Barbaře a po mně, jako by váhal, za kým z nás má jít, ale k mému údivu ho mistr Fuchs chytil za krk a zvedl do náruče, až psík vypískl. „Já si ho nechám,“ prohlásil. „Ať otec Angelo rozhodne, bude-li pes jen předmětem doličným, nebo bude-li i proti němu vzneseno obvinění z čarodějnictví. Do té doby musím já jako biskupský fiskál a vrchní komisař přes čarodějnice dohlédnout, aby se nikde neztratil.“
Rael se mu vytrhl a žalostně vyl. Barbara pořád ještě stála u dveří, z nichž se do svěžího ranního vzduchu nesl strašlivý puch žaláře. Neměl jsem ale myšlenky na psa, mnohem větší starost jsem měl o Barbaru. Hrbatý žalářník si ji pozorně a zlovolně prohlížel a projednával s mistrem Fuchsem, jak by měla být ve věži uvázána. Nešetřil jsem penězi – dal jsem mu celý gulden a poprosil jsem ho, aby se Barbaře postaral o jídlo a pití. Přesto mi nebylo dovoleno vstoupit do tmy žaláře. Jen mistr Fuchs šel za žalářníkem, nebohého psíka držel za krk a pohupoval si s ním do kroku. Barbaru strkali před sebou. Nízké dveře za nimi se skřípotem zapadly.
Stál jsem na dvoře v jasném ranním vzduchu, díval se na lomené klenby vysokých oken biskupství a snažil jsem se v duchu modlit ke svaté Panně Marii a všem dobrým svatým, ať se Barbaře nestane nic zlého, ať ji zase brzy sevřu v náručí a odvedu do bezpečí, i kdybych ji musel odvést do cizích zemí a propadli bychom se do té největší chudoby a jediným naším domovem by byl příkop u cesty a střechou hvězdné nebe. I takový osud mi připadal nádherný, i o takový stojí za to bojovat, říkal jsem si, když jsem pomyslel na temnotu žaláře.
…
