25. ROBINSONŮV KONEC
Jinak bylo na Ořechovém ostrově docela pěkně. Přijatelné počasí, čerstvý vzduch a všude plno zeleně. Hukot oceánu uklidňoval duši a blahodárně působil na nervy.
Až jednou přece jen nastala krutá bouře. Vichr zvedl vlny nebývalé vysoko a obrovské jazyky slané vody olizovaly místa, vodě jindy značně vzdálená. Tak se stalo, že spláchly do moře i vzácnou vyřezávanou rakev. Než jsme to zjistili, bylo na záchranu už pozdě. Robinson plakal jako malé dítě, ba ještě víc. Plakal jako celá mateřská školka.
„Teprve nyní vidím,“ křičel hystericky, „jak ohavného zločinu jsem se dopustil! Pán Bůh mě chce potrestat tím, že mi odepírá pohřeb v rakvi! Běda mě, hříšnému!“
Pak jsme spatřili rakev, houpající se na vlnách, které ji vynášely prudce vzhůru a zase ji nechaly padat do propasti. Nebylo to daleko od břehu, takže Robinson dostal šílený nápad.
„Jsem dobrý plavec,“ zavolal, „a vyhrál jsem několik prestižních závodů. Nyní jsem sice stařec, ale pokusím se o nemožné. Buď se rakve zmocním, nebo se oceán zmocní mne!“
Pravděpodobnější bylo to druhé, ale jeho úmysl se mi nepodařilo zvrátit ani řadou trefných argumentů. Robinson mě odstrčil a vrhl se do oceánu. Pokusil se přiblížit k rakvi, ale to bylo všechno. Záhy zmizel v hlubinách a více jsem ho nespatřil.
Postavil jsem se do pozoru a začal tklivě pět „Blíž k tobě, Bože můj.“ Přitom jsem si s ulehčením uvědomil, že nemusím kopat hrob, vršit mohylu, ani sbíjet kříž z ořechového dřeva. Byla to sice tragédie, ale vyšel jsem z ní náramně dobře. Až jsem z toho měl výčitky svědomí. Abych je utlumil, přidal jsem ještě píseň „Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená.“
Pak bylo na čase odstoupit od moře, abych také neskončil v jeho bezedných hlubinách. Nad mým hrobem by neměl kdo zazpívat.
Vítr sílil a všude bylo nebezpečno. Zavřel jsem oči a schoval se za velkým kamenem. Slyšel jsem praskot dřeva a pády stromů, které nedovedly vzdorovat živlům. Ani trochu mě to nebavilo.
„Co si tady počnu?“ napadlo mě, „kdo mě teď nasytí a napojí? Čeká mě těžký život!“
Nemýlil jsem se. Jedna z poletujících větví mě udeřila do hlavy a v tu ránu jsem upadl do bezvědomí. Patrně to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat.
Procitl jsem, až když bylo po všem. Nebe bylo modré, vichr se utišil. Jen polámané stromy a zem posetá ořechy svědčily o hrůzách, které se zde udaly. Hlava mě bolela, takže jsem zprvu nechápal, co se vlastně stalo. Pak jsem se na vše rozpomněl. Vzpomněl jsem si, že Robinson zahynul v moři a začal jsem si znovu prozpěvovat „Blíž k tobě, Bože můj.“ Zpěv mi pomáhal najít duševní rovnováhu a tak jsem přešel na světský repertoár. Zpíval jsem „Ptáčka jarabáčka“ a „Já mám holku od Odkolků.“ S hlasem jsem na tom nebyl nejhůř. Pobyt u moře mi v tomto směru svědčil. Ale co s hlasem na opuštěném ostrově? Zpěvem se tady rozhodně neuživím!
Hlava nepřestávala bolet a prášky proti bolestem nebyly po ruce. Všude se válely tisíce a možná miliony ořechů, které se mi už od pohledu protivily. Představa, že se jimi budu celé měsíce a roky cpát, mě přiváděla k šílenství.
