9. Z LAPÁKU DO LAPÁKU
Opět jsem seděl na Jumbovi a byl kamsi přepravován. Věděl jsem, že každý pokus o útěk se trestá smrtí a tak jsem slonovi v jednom kuse domlouval, aby se o nic nepokoušel. Zdálo se, že mi rozumí. Ostatně, nedalo se nic dělat. Byli jsme uprostřed oddílu a prodírali se nebezpečnou džunglí. Není třeba to rozvláčně popisovat. Zvěře a ptactva se kolem hemžilo tolik, že bych mohl zásobit všechny zoologické zahrady v Čechách. Což bych samozřejmě nikdy neudělal. Také jsem zjistil, že je na Srí Laňce spousta nádherných motýlů, ale zapomněl jsem si vzít s sebou síťku. Takže jsem byl zcela bez práce.
Jumbo nespokojeně potruboval a plácal ušima. Snad mi tím chtěl něco naznačit, avšak nic z toho jsem nepochopil. Se zvířaty se totiž většinou nedomluvím. Pouze s jistým zlatým kokršpanělem jsem pravidelně hrával lízaný mariáš. Musel jsem mu ovšem do hry půjčovat peníze a to mě dost zlobilo. Dodnes je mi kokršpaněl dlužen čtrnáct korun šedesát haléřů.
Tady jsem na mariáš neměl ani pomyšlení. Bolelo mě celé tělo a do ran se mi zavrtávali podivní tvorové. Dočista jsem ztrácel radost ze života a cesta se mi zdála nekonečná. Tak jsme jeli nejméně deset hodin. Teprve potom jsme dorazili do pevnosti, zvané Čočo. Byla pečlivě vyzdobena useknutými hlavami Tygrů osvobození a já jsem měl pocit, že se shledávám se starými známými. V rozšklebených tvářích jsem poznával únosce letadla. Chyběla jen má indiánská žena Růžový Lotos, ale ani té se nepodařilo uniknout.
Setkal jsem se s ní ve vězení, kam mě doprovodil sám velitel pevnosti kapitán Parabolo. Byl to vlídný člověk, který mě celkem jedenáctkrát nakopl, ale to jen proto, aby nevyšel ze cviku. Rozhodně nešlo o sadistu, nebo podobné brutální individuum. Přátelsky se pochechtával a oznámil mi, že budu za svítání popraven.
„Myslím, že jste nevinen,“ řekl, „protože na Tygra osvobození nevypadáte. Ale jistota je jistota. Mrtvý partyzán – dobrý partyzán. Nevím, co bychom s vámi dělali, kdybychom vás nechali naživu.“ Chápal jsem to. Proč by mě tu měli zadarmo živit?
„Ale přesto jste mi sympatický,“ pokračoval kapitán, „pročež vám umožním, abyste si naposled vyhodil z kopýtka. Nestrčím vás do vlhké kobky, plné jedovatých brouků, ale přidělím vám nejlepší celu v našem vězení. Nyní v ní sedí terorista indiánského původu. Není třeba, abyste se k ní choval galantně. Spíše by mě potěšilo, kdybyste ji brutálně znásilnil. To by značně ulehčilo mému svědomí, neboť bych vás nechal popravit za mravnostní delikt. Nemusel bych si vyčítat, že sprovodím ze světa nevinného!“
„Myslím, že mě značně přeceňujete,“ řekl jsem skromně, „protože nejsem sexuální maniak. Má nadváha přivolala spoustu nemocí, které značně snížily mou potenci. Navíc jsem prožil několik krutých dní. Jsem více mrtvý, než živý. Vaše představa, že se chtivě vrhnu na jakýsi sexuální objekt, je příliš optimistická.“
„Jen nebuďte přehnaně skromný,“ domlouval mi, „a využijte zbytku času, který můžete prožít na tomto světě. Dejte si do nosu a žijte na plné pecky! Další příležitost už mít nebudete!“
Chtěl jsem něco příhodného namítnout, ale už mi to nedovolil. S chutí mě naposledy nakopl a odemkl dveře cely. Ani se se mnou nerozloučil.
Vpadl jsem do prostorné místnosti, ve které na kusu sena seděla má líbezná ženuška Růžový Lotos. Nemohlo mi ujít, že je to dosud holka jako lusk, ale k brutálnímu znásilnění jsem se stejně neodhodlal.
