SEDMNÁCT
Když se probudili v motelu North Carolina, bylo svěží, jasné ráno. Po prohlídce parkoviště u motelu Divoch vyšel zadním vchodem z chodby, přešel ulici a zase! koupit k McDonaldovi snídani. Cestou zpět v prodejním automatu na chodníku koupil několikeré noviny.
Akira za Divochem zamkl dveře a zvědavě si prohlédl polystyrénové nádobí s jídlem, které Divoch srovnal na sekretáři vedle vypnutého televizoru. „Sekané maso dozlatova upečené? Salám? Míchaná vejce? Anglické teplé vdolečky?“
„K tomu j anodo vy džem. Asi to není pro vás běžné jídlo, jenže nic lepšího nemají na výběr,“ řekl Divoch. „Ale ta sekaná vypadá zatraceně lákavě.“
„Mluvte za sebe.“ Akira vypáčil víčka na kelímcích s kouřící tekutinou. „Jen káva? Žádný čaj!“
„Tady je, příteli.“ Divoch podal Akirovi pytlík s čajem a otevřel šálek s horkou vodou.
„Arigato.“ Akira se napil čaje, uštípl si sekané a řekl. „Nechť mi moji předkové prominou, že hřeším. Jsem zcela přemožen. Ono to chutná opravdu báječně.“
„Škrob.“‚ řekl Divoch. „Dodá vám sílu do příštího dne.“
„Budete ji potřebovat,“ řekla Ráchel.
Akira se zamračil..,Co tím chcete říci?“
Ráchel s lesknoucími se kaštanově hnědými vlasy, s pohledem však mimořádně zasmušilým, seděla na posteli. Vedle sebe mela rozprostřené noviny a vidličku plnou vajíček držela před pusou. „To se vám určitě nebude líbit“ Vidličku s jídlem znechuceně odložila.
Divoch a Akira přešli pokoj a postavili se za ni.
Ukázala na titulní stranu. „Virginia Beach. Čtyři muži zabiti za krčmou Ship-to-Shore. Tři zastřeleni, jeden zabit úderem do hrdla.“
„To se dalo předpokládat,“ řek! Divoch. „Při tolika mrtvých se taková událost dostane na titulní stranu.“
Ráchel ukázala na článek. „Ano, Harold vás identifikoval jako někoho jménem Robert Doyle. Zmiňuje se o vás a o Makoví jako o přátelích, kteří se přeli a na veřejnosti se poprali a znepřátelili. Bylo to v roce devatenáct set osmdesát tři. Prý proto, že jste nesouhlasil s invazí Spojených států na Grenadu a protože jste tvrdil, že úmrtí vašich spolubojovníků z MOVZu byla zbytečná. Harold se zmiňuje i o mně -jako o blondýnce - a o vás. Akiro, jako o Japonci. Zdá se, že i s mými přebarvenými vlasy bude naše trojice - americká dvojice a Japonec - vzbuzovat zaslouženou pozornost a podezření.“
Divoch se mrkl na hodinky a otočil se k televizoru. „Už je skoro za pět minut půl. Možná že budou mít v ranních zprávách nejnovější informace.“
Podařilo se mu naladit stanici Virginia Beach. Právě končila první část pořadu Dobré ráno, Ameriko. Do kamery se smála Joan Lundenová. „V příští půlhodině se objeví Tony Bennett, ne však jako zpěvák, ale jako malíř.“
Reklama na zubní pastu s dětmi cenícími zuby, jak se rodičům chlubí, že nemají zubní kazy, byla nekonečná.
Divocha bolelo v zádech. Přistihl se, že zatajuje dech.
Začaly místní zprávy: na záběrech se objevily policejní vozy a sanitky, ošetřovatelé vynášející z uličky plachtami zakryté mrtvoly, ponuré sdělení hlasatele, co se stalo, a popis Divocha, Ráchel a Akiry.
Zpráva trvala devadesát vteřin.
„Bylo to přesné, ale krátké, nic, co bychom si už nepřečetli v novinách,“ řekl Akira a s úlevou Šel vypnout televizor.
„Počkejte ještě,“ řekl Divoch. „Podíváme se, jestli se zpráva dostane do celostátního okruhu.“
„Zřejmě ještě nemají na policii naše portréty vyrobené na základě Haroldových popisů,“ řekla Ráchel.
„Určitě se na nich pracuje.“ Divoch se natáhl po svém kufru. „Dejme své věci dohromady. Po zprávách budeme muset odsud co nejrychleji odjet.“
„Co potom?“ zeptala se Ráchel. „I když se odsud dostaneme bez povšimnutí, tím nebude náš problém vyřešen. Policie bude po nás pátrat.“
„Po nás. Ano, v tom je potíž,“ řekl Divoch. „Ráchel, vy přece nenesete za nic odpovědnost. Zůstanete-li s námi a chytí nás, budete obviněna ze spolupachatelství. Bude lepší, když odejdete z motelu, cestou se nebudete dívat zpátky. Dojdete na autobusovou zastávku a co nejrychleji odjedete co možná nejdále. A tam někde začnete nový život.“
„Ne! Proč nechc…
