Zážitky v Engadinu
(1953)
Milí přátelé,
čím delší bylo usilovné snažení, tím obtížnější a problematičtější se člověku stává práce s jazykem. Záhy už jen z tohoto jediného důvodu nebudu schopen cokoli zaznamenat. A tak, než vám budu o engadinských zážitcích vyprávět, bychom se vlastně měli dohodnout, co pod označením „zážitek“ rozumíme. Toto slovo, jako tolik jiných, ztratilo během relativně krátké doby mého vědomého života mnoho na hodnotě i závažnosti, a od váhy zlata, kterou kdysi mělo třebas v díle Diltheyho, až po jeho znehodnocení vlivem fejetonistů, kteří nám líčí, jak „zažili“ Egypt, Sicílii, Knuta Hamsuna a tanečnici XY, přičemž to všecko možná ani nepostřehli a nezapsali dobře a věrně, je to dlouhý a neustálý úpadek. Já však, jestliže se dávám vést svou touhou a pokouším se dorazit k vám prostřednictvím psaní a tiskařské černi, musím zavírat oči a snažit se o fikci, že můj zastaralý jazyk a způsob psaní má pro vás pořád ještě stejnou platnost jako pro mne a že „zážitek“ je pro vás jako i pro mne víc než letmý smyslový vjem nebo libovolná nahodilost mezi stovkami náhod v každodenním životě.
Něco jiného, co s jazykem a mým řemeslem nemá nic společného, je způsob, jakým prožívají staří lidé, a zde si nesmím dovolit žádnou fikci ani iluzi, nýbrž zůstávám si vědom skutečnosti, že člověk mladšího či dokonce mladistvého věku nemá ani tu nejmenší představu, jak dochází k zážitkům u starých lidí. Vždyť pro ně v podstatě žádné nové zážitky neexistují, toho, co jim bylo z primárních zážitků přiměřené a předurčené, už se jim dostalo dávno, a jejich „nové“ zkušenosti, stále vzácnější, jsou opakováním toho, co už zakusili mnohokrát nebo často, jsou to nové vrstvy na obraze dávno již zjevně hotovém, nanášejí na zásobu starých zážitků novou, tenkou vrstvu barvy nebo fermeže, jednu vrstvu na deset či sto dřívějších. Přesto však znamenají cosi nového a jsou ne sice primárními, avšak skutečnými zážitky, neboť se z nich mimo jiné pokaždé stávají setkání se sebou samým a zkoumání sebe sama. Člověk, který poprvé vidí moře nebo poprvé slyší Figara, prožívá něco jiného a většinou mocnějšího než ten, kdo tak činí podesáté či popadesáté. Ten totiž má pro moře a hudbu jiné oči a uši, méně aktivní, ale zkušenější a vycvičenější, a onen pro sebe už nikoli nový vjem nejenže pociťuje jinak a diferencovaněji než ten druhý člověk, on se při tom opakovaném zážitku setkává i s každým předchozím prožíváním, nemá jen jinačí a nový zážitek známého moře a známého Figara, ale v rámci toho zážitku se opět setkává i se sebou samým, se svým mladším já, s mnoha svými mladšími životními stupni, lhostejno zda to v něm vyvolá úsměv, posměch, převahu, zahanbení, radost či lítost. Všeobecně je tomu u vyššího věku tak, že osoba, která něco prožívá, má ve vztahu k dřívějším formám prožívání a k prožitkům samým spíš sklon být dojatá či zahanbená, a opětovné shledání s potencí, intenzitou a plností vrcholu života vzbudí zejména v tvůrčím člověku, v umělci, v posledních stadiích jeho života jen vzácně pocit „ach, jaký jsem to tenkrát byl slaboch a pošetilec!“, nýbrž naopak přání: „Ach, kdybych měl ještě trochu tehdejší síly!“
K zážitkům mně určeným, mně přiměřeným a pro mě důležitým patří vedle lidských a duchovních i zážitky krajiny. Kromě končin, které mi byly domovem a patří k prvkům utvářejícím můj život, tj. Schwarzwaldu, Basileje, Bodamského jezera a Tessinu, jsem si několik, ne mnoho, charakteristických krajin přivlastnil na cestách, při pěším putování, malířských pokusech a jiných studiích a prožíval je jako ty, které pro mě byly podstatné a ukázaly mi cestu, jako Horní Itálie a zvláště Toskánsko, Středozemní moře, některé části Německa a jiné. Krajin jsem viděl mnoho a líbily se mi skoro všechny, ale těch, jež pro mě připravil osud, které mě hluboce a trvale oslovují, z nichž mi postupně vykvetly drobné druhé vlasti, bylo jen velmi málo, a patrně ta nejkrásnější ze všech a nejsilněji na mě působící je Horní Engadin.
Byl jsem v tom vysokohorském …
