Koule (Michael Crichton)

Beth

„Krucinál, tady nic nefunguje!“ Ukázala širokým gestem na police s chemikáliemi. „Ani jediná z těchhle chemikálií a reagencií nestojí za nic!“

„Co jste zkoušela?“ zeptal se klidně Barnes.

„Zenker-formalín, H a E, ostatní barviva. Proteolytickou extrakci, enzymové štěpení. Na co si vzpomenete. Nic nefunguje. Víte, co si o tom myslím já? Že tuhle laboratoř někdo vybavil prošlými chemikáliemi.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Barnes. „To ta atmosféra.“

Vysvětlil, že jejich atmosféra obsahuje jen dvě procenta kyslíku, jedno procento kysličníku uhličitého, ale vůbec žádný dusík. „Výsledky chemických reakcí jsou nevypočitatelné,“ dodal. „Měla byste se někdy podívat Levyové do kuchařky. Něco takového jste v životě neviděla. Když je jídlo hotové, vypadá normálně, ale rozhodně se normálně nevaří.“

„A laboratoř?“

„Laboratoř se vybavovala, když se ještě nevědělo, v jaké hloubce budeme. Kdybychom byli blíž k hladině, dýchali bychom stlačený vzduch a všechny vaše reakce by fungovaly – jenom by probíhaly mnohem rychleji. Ale s helioxem se nedají výsledky předvídat. A jestli neprobíhají…“ Pokrčil rameny.

„Tak co mám dělat?“ zeptala se.

„Co se dá,“ odpověděl Barnes. „Jako všichni ostatní.“

„No jediné, co opravdu můžu dělat, je všeobecná anatomická analýza. Tohle všechno je k ničemu.“

„Tak dělejte anatomii.“

„Potřebovala bych větší laboratorní možnosti…“

„Tak to prostě je,“ skočil jí do řeči Barnes. „Smiřte se s tím a pokračujte.“

Do místnosti vešel Ted. „Měli byste se spíš podívat ven,“ řekl a ukázal na okénka. „Máme další návštěvu.“

Sépie byly pryč. Norman na okamžik neviděl nic než vodu a bílé částečky usazenin vířící v paprscích světla.

„Podívejte se dolů. Na dno.“

Dno ožilo. Doslova ožilo, vřelo, kroutilo se a chvělo všude, kam reflektory dosáhly.

„Co je tohle?“

Beth řekla: „To jsou krevety. Strašná spousta krevet.“ A rozběhla se pro síťku.

„No tak tohle bychom si měli dát k večeři,“ zamlaskal Ted. „Miluju krevety. A tyhle vypadají, že mají zrovna tu správnou velikost. Nejspíš budou chutné. Vzpomínám si, jak jsme jednou v Portugalsku jedli s mou druhou ženou báječné obří krevety…“

Normana lehce zamrazilo. „Co tady dělají?“

„Já nevím. Co tak krevety dělávají? Stěhují se?“

„To tedy nevím,“ odpověděl Barnes. „Já je vždycky kupuju mražené. Moje žena je nerada loupe.“

Norman se pořád nezbavil toho divného pocitu, i když by nemohl říci proč. Jasně viděl, že celé mořské dno je pokryté krevetami; byly doslova všude. Proč by ho to mělo znepokojovat?

Norman poodešel od okénka a doufal, že jeho nejistota zmizí, když se bude dívat na něco jiného. Ale nezmizela. Byla tam pořád – malý uzlík napětí někde v koutku žaludku. A ten pocit se mu vůbec nelíbil.