„Antropomorfický problém“
„Ale vážně,“ řekl Norman. „Myslím, že někdo tu otázku vyslovit musí: neměli bychom uvažovat o tom, že tu kouli neotevřeme?“
„Proč?“ zeptal se Barnes. „Podívejte, teď jsem položil telefon-“
„Já vím,“ skočil mu do řeči Norman. „Ale možná že bychom si to měli ještě rozmyslet.“ Koutkem oka viděl, jak Tina zuřivě kývá hlavou. Harry vypadal skepticky. Beth si ospale protírala oči.
„Bojíte se, nebo pro to máte nějaký podstatný důvod?“ zeptal se Barnes.
„Mám dojem,“ řekl Harry, „že Norman hodlá citovat ze své vlastní práce.“
„No, ano,“ připustil Norman. „Uvedl jsem to ve své zprávě.“
Nazval to v ní „antropomorfický problém.“ V zásadě šlo o to, že každý, kdo někdy přemýšlel nebo psal o mimozemském životě, si představoval, že život je v zásadě lidský. I když mimozemšťané nevypadali lidsky – když to byl hmyz, plazi nebo inteligentní krystaly – pořád jednali lidským způsobem.
„To jsou jen filmy,“ řekl Barnes.
„To jsou i výzkumné zprávy. Každá koncepce mimozemského života, ať ji vytvořil filmař nebo univerzitní profesor, byla v zásadě lidská – předpokládala lidské hodnoty, lidské porozumění, lidské způsoby poznávání lidsky pochopitelného světa. A obvykle i lidské vzezření – dvě oči, nos, ústa a tak dál.“
„No a?“
„No a to je jasně nesmysl,“ pokračoval Norman. „Zaprvé i v lidském chování je tolik rozdílů, že to může značně ztížit vzájemné pochopení i v rámci našeho druhu. Rozdíly mezi, řekněme, Američanem a Japoncem jsou ohromné. Američané a Japonci se v zásadě dívají na svět docela odlišným způsobem.“
„Ano, ano,“ řekl Barnes netrpělivě. „Každý ví, že Japonci jsou jiní-“
„No a když se setkáte s docela novou formou života, pak ty rozdíly mohou být doslova nezměrné. Hodnoty a etika takové nové formy života můžou být docela jiné.“
„Chcete říct, že nemusí věřit v posvátnost života, v Nezabiješ,“ ozval se ještě netrpělivě Barnes.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Norman. „Chci říci, že tu bytost třeba nepůjde zabít a tudíž vůbec nebude mít ponětí o tom, co je to zabíjení.“
Barnes se zarazil. „To stvoření že třeba nepůjde zabít?“
Norman kývl. „Kdosi kdysi řekl, nemůžeš zlomit ruku někomu, kdo žádné ruce nemá.“
„Nepůjde ho zabít? Tím myslíte, že by bylo nesmrtelné?“
„Já nevím,“ řekl Norman. „To je jen nápad.“
„Prokristapána, něco, co nepůjde zabít,“ kousal se Barnes do rtu. „Ale jak ho zabijeme? Nemám vůbec chuť otevřít tu kouli a pustit na svobodu tvora, kterého nepůjde zabít.“
Harry se zasmál. „Z toho by povýšení nekoukalo, Hale.“
Barnes se díval na monitory, které z několika pohledů ukazovaly lesklou kouli. Nakonec řekl. „Ale ne, to je hloupost. Žádné živé stvoření není nesmrtelné. Mám pravdu, Beth?“
„V zásadě ne,“ zavrtěla hlavou Beth. „Dá se říct, že někteří živí tvorové na naší planetě jsou nesmrtelní. Třeba jednobuněčné organismy jako bakterie nebo kvasinky mohou v podstatě žít věčně.“
„Kvasinky,“ pohrdlivě si odfrknul Barnes. „Nemluvíme o kvasinkách.“
„A taky o virech by se dalo říct, že jsou nesmrtelné.“
„Virus?“ Barnes si sedl. O virech ho zatím přemýšlet nenapadlo. „Ale jaká je pravděpodobnost něčeho takového? Harry?“
„Já myslím,“ odpověděl Harry, „že je ještě spousta dalších možností, o kterých jsme neuvažovali. Brali jsme v úvahu jen trojrozměrné bytosti, takové, jaké existují v našem trojrozměrném vesmíru – nebo přesněji řečeno, ve vesmíru, který vnímáme jako trojrozměrný. Někteří vědci počítají až s devíti nebo jedenácti dimenzemi.“
Barnes vypadal unaveně.
„Jenže těch ostatních šest rozměrů je velmi malých, takže si jich nevšimneme.“
Barnes si protřel oči.
„Takže tohle stvoření,“ pokračoval Harry, „může být multidimenzionální, takže vlastně neexistuje – aspoň ne celé – v našich obvyklých rozměrech. Vezměte si ten nejjednodušší případ, že by mělo čtyři rozměry. Stejně bychom viděli vždycky jen část z něj, protože většina by ho existovala v tom čtvrtém rozměru. V takovém případě by rozhodně bylo dost těžké ho zabít. A kdyby mělo pět rozměrů-“
„Moment, moment. Proč se o něčem takovém …
