Chirurgie: soukromý výukový program 307. den
Pro stážistu na lékařské praxi v druhé polovině dvacátého století je
Alexander Graham Bell arcilotr všech dob. Samozřejmě že za všechno nemůže jen vynálezce telefonu, ale i ten sadista, kterého napadlo, že by telefon mohl zvonit.
A pak všichni ti chlápci od telefonní společnosti, kteří ten kravál udržují v chodu. Jak vůbec mohly nemocnice existovat před vynálezem telefonu?
Občas jsem si už připadal jen jako přídavné zařízení té černé plastikové věcičky. Naháněla mi stejnou hrůzu jako sanitky a byla ještě mnohem nevypoČítatelnější - pořád jsem podvědomě čekal, kdy zařinčí, a přesto mě její zvuk pokaždé zaskočil. Na celém světě není nic, co by víc rušilo klid.
Můj klid právě v té chvíli spočíval v tom, že jsem blaženě usínal vedle Karen Christieové v jejím bytě po myslím oboustranně úspěšném setkání. Když telefon ve dvě v noci zařinčel, sáhli jsme po něm oba dva. Protože jsem měl službu na telefonu, bylo pravděpodobnější, že volá nemocniční dispečink, aby mě přivolal zpátky do těch nekonečných chodeb. Ovšem mohl to být i Karenin takzvaný přítel.
Ale byla to skutečně telefonistka z nemocnice a přepojila mě na sestru. „Pane doktore, mohl byste okamžitě přijet? Jeden ze soukromých pacientů doktora Jarvise má dýchací potíže a doktor Jarvis si přeje, abyste se toho ujal.“
Převalil jsem se na záda, zíral jsem do stropu a v duchu zuřil, sluchátko trochu odtažené od ucha. Doktora Jarvise jsem znal až moc dobře. Nebyl to nikdo jiný než náš starý známý Robot, proslulý svou operační řezničinou, zvlášť v případě nádorů prsu. „Jste tam ještě, pane doktore?“ zeptala se sestra.
„Ano, sestro. Jsem. Doktor Jarvis míní přijet taky?“
„To nevím, pane doktore.“
To bylo typické. Nejen pro Robota, ale pro většinu soukromých lékařů, kteří měli smlouvu s nemocnicí. Stážista pacienta vyšetří, vymyslí, co s ním, a pak zavolá soukromému lékaři, který mu toseví řekne, ať udělá, jak myslí. Ve většině takových případů se tihle chlapi ani neobtěžovali se zdvořilostními frázemi. Jednou jsem strávil u jednoho z Robotových případů dobrou hodinu. Když jsem mu pak zavolal, abych mu o stavu pacienta podal zprávu, vůbec jsem ho nezastihl a nezbylo mi než mu nechat u sestry vzkaz, aby mi zavolal, až se vrátí. Zavolal, to ano, ale staniční sestře a ne mně. Když mu řekla, že bych s ním naléhavě potřeboval mluvit, odbyl ji, že nemá čas se vybavovat s kdejakým stážistou v nemocnici. Honem, honem, jen ať se penízky sypou - to byla Robotova filozofie.
Navíc měl ještě další roztomilý zvyk. Takřka všechny své pacienty přijímal do takzvaného výukového programu. Člověk by řekl, že výukový program má za cíl někoho něco naučit, i když třeba jen málo. Pánbůh ví, že jsme to my stážisté náramně potřebovali. Ale v praxi byl tenhle výukový program prachsprostý podraz. Neznamenal nic víc, než že já nebo jiný stážista sepíšeme při příjmu celou pacientovu anamnézu a vyšetříme ho - tyhle piplačky. Za odměnu jsme pak občas směli i sepsat propouštěcí list. Ale jinak jsme nesměli zasahovat do lékařových pokynů a na operačním sále jsme pouze drželi háky, odstraňovali bradavice, a pokud byl lékař ve zvlášť blahosklonné náladě, dovolil nám udělat i pár stehů.
Poslední z Robotových rozmarů jsem zažil nedávno, právě při té operaci prsu, kterou tak zbabral. Na přijímací záznam chorobopisu, uvádějící podrobnosti případu, připsal maličkou poznámku, že pokud se personál nemocnice - to znamená stážista - bude případem zabývat, nemá vyšetřovat prsy. A jak jsem tedy měl sepsat anamnézu a určit fyzický stav před operací prsu, když jsem prsy nesměl vyšetřit? Hotová fraška. A teď mě burcuje ve dvě v noci, abych běžel napravit, co zase zfušoval.
Sestra čekala na drátě.
„Je ten pacient po operaci?“ zajímal jsem se.
„Ano, operovali ho dnes ráno. Byla to kýla,“ odpověděla.
„A není na tom dobře, Ty dýchací potíže už trvají několik hodin.“
„Dobře, za pár minut jsem tam. Zatím tam nechte dopravit přenosný rentgen, a ať mu někdo udělá snímek …
