8. Kapitola
Ráno byla Cassi už vzhůru a oblečená, když uslyšela z pracovny budík. Zvonil a zvonil. Znepokojeně proběhla chodbou a otevřela dveře. Thomas byl v křesle přesně v té pozici, v jaké ho včera večer opustila.
„Thomasi,“ řekla znepokojeně a zatřásla jím.
„Co co je?“ zašeptal.
„Je třičtvrtě na šest. Ty dnes dopoledne neoperuješ?“
„Myslel jsem, že jdeme k Ballantineovi na večírek,“ zamumlal.
„To bylo včera večer, Thomasi. Proboha, měl bys zůstat doma. Nikdy si nevezmeš volno. Zavolám Doris, j estli by nemohla tvé operace odložit.“
Thomas se pokusil postavit se na nohy. Zapotácel se a musel se opřít o křeslo.
„Ne, nic mi není.“ Pořád ještě vyslovoval trochu nezřetelně. „A potom, jak mě okradli o čas na sále, bych ty pacienty musel vzít až za několik týdnů. Už tenhle měsíc jich několik čeká déle, než je zdrávo.“
„A co kdybys poprosil někoho jiného.“ Thomas rychle zvedl ruku, jako by chtěl Cassi udeřit, ale místo toho se vrhnul do koupelny a práskl za sebou dveřmi. Za chvilku slyšela, jak pouští sprchu. Když přišel dolů, zdálo se, že je mu lépe. Zřejmě si vzal pár Dexedrinů, blesklo Cassi hlavou.
Rychle vypil džus a šálek kávy a zamířil do garáže.
„Pokud se vůbec dneska večer vrátím domů, bude to hodně pozdě, takže bude lepší, když si vezmeš svoje auto,“ houkl na ni přes rameno.
Cassi dlouho seděla u kuchyňského stolu, než se také vydala na dlouhou cestu do nemocnice. „Poprvé si nedělám starosti jen o Thomase, ale i o jeho pacienty,“ projelo jí hlavou. „Nevím, jestli není hazardování, nechat ho operovat.“
Po cestě do Memoriálu se rozhodla, že hned po schůzi udělá tři věci: Objedná se na operaci oka, zařídí si na ni volno a zajde za doktorem Ballantinem, aby se mu svěřila se svými obavami o Thomase. Vždyť nemocnice se to týkalo stejně, jako jejího manželství.
Joan si všimla, jak je Cassi roztržitá, ale neměla šanci se jí na nic zeptat, protože jakmile schůze skončila, Cassi utrousila něco v tom smyslu, že musí za svým oftalmologem, a zmizela.
Když doktor Obermeyer uslyšel, že přišla Cassi, okamžitě všeho nechal a vynořil se z ordinace se svou hornickou lampičkou na hlavě.
„Takže jste už dostala rozum?“ zeptal se.
Cassi přikývla. „Chtěla bych se objednat na co nejdřív. Čím dřív, tím líp, abych si to nestačila rozmyslet.“
„Počítal jsem s tím,“ řekl doktor Obermeyer. „Dovolil jsem si vás objednat jako subakutní případ na pozítří. Souhlasíte?“ Cassi vyschlo v ústech, ale poslušně přikývla.
„Výborně,“ usmál se doktor Obermeyer. „S ničím si nelamte hlavu. „ Všechno za vás zařídíme. Zítra nastoupíte do nemocnice.“ Zazvonil na sekretářku.
„Jak dlouho budu v neschopnosti?“ hlesla Cassi. „Budu muset něco říct šéfovi na psychiatrii.“
„To záleží na tom, co zjistíme, ale odhaduju to na týden až deset dní.“
„Tak dlouho?“ divila se Cassi. Co si počnou její pacienti?
Když se pomalu vracela z budovy specialistů, rozhodla se, že zavolá doktoru Ballantineovi, než ji opustí odvaha. Telefon zvedl sám a ujistil ji, že neoperuje, takže může přijít za půl hodinky.
Nejdřív si zařídila neschopenku a pak se rozhodla, že čas zbývající do schůzky s Ballantinem využije k návštěvě patologie. Řekne Robertovi o své operaci a setkání s ním ji povzbudí jako vždycky. Ale když dorazila do jeho pracovny, našla ji prázdnou. Jeden z laborantů jí řekl, že tu Robert ani být nemá. Brzy odpoledne ho mají přijmout na stomatochirurgii, takže vyrazil na oběd do města, protože to zřejmě bude jeho poslední pořádné jídlo za celý příští týden.
Cassi už byla zpátky u výtahu, když si vzpomněla na Jeoffryho Washingtona. Vrátila se do laboratoře a požádala o diapozitivy. Laborantka je hned našla, ale vysvětlila jí, že hotová je jen polovina. Řekla, že zpracování případu zabere nejméně dva dny a navrhla Cassi, aby si přišla zítra pro úplnou sadu. Cassi odpověděla, že to chápe, ale že se zajímá jen o žilní preparáty H E, které budou pravděpodobně už hotové.
Opravdu hotové byly a když otevřela obálku, ležely hned nahoře. Bylo jich celkem šest, byly…
