Kapitola pátá
Když jsme pak šli podél pobřeží směrem k přístavu, Coral konečně promluvila:
„Řekni, dějí se tu takové věci často?“
„To bys měla vidět, když je špatný den,“ prohodil jsem.
„Kdyby ti to nevadilo, ráda bych slyšela, co to všechno mělo znamenat.“
„Myslím, že ti dlužím vysvětlení,“ uznal jsem, „protože tam v jeskyni jsem ti křivdil, i když to možná nevíš.“
„Myslíš to vážně?“
„Jo.“
„Pokračuj, jsem opravdu zvědavá.“
„Je to dlouhé povídání…,“ zase jsem začal.
Podívala se k přístavu, pak na vrcholek Kolviru.
„…A také ještě dlouhá cesta,“ řekla.
„…A ty jsi dcera panovníka země, s níž v tuto chvíli máme poněkud napjaté vztahy.“
„Co tím míníš?“
„Některé události, které se právě odehrávají, mohou představovat poněkud choulostivé informace.“
Položila mi ruku na rameno a zastavila se. Podívala se mi do očí.
„Umím zachovávat tajemství,“ řekla mi. „A koneckonců, znáš to moje.“
V duchu jsem si blahopřál, že jsem se konečně naučil trik svých příbuzných ovládat výraz tváře i v případech, kdy je člověk zmatený až na půdu. Něco tam v jeskyni řekla, když jsem ji oslovil, jako by byla tou entitou, něco co znělo, jako by věřila, že jsem odhalil její tajemství.
Trochu kysele jsem se na ni usmál a přisvědčil:
„Přesně tak.“
„Neplánujete zpustošení naší země nebo něco podobného, že ne?“
„Pokud vím, tak ne. A nemyslím, že by něco takového bylo pravděpodobné.“
„Nu dobrá, stejně můžeš mluvit jen za sebe, že ano?“
„Jistě,“ přiznal jsem.
„Tak bych si poslechla ten příběh.“
„Dobrá.“
Jak jsme tak kráčeli podél pobřeží a já vykládal za doprovodu basového zpěvu vln, nemohl jsem si pomoci, ale opět jsem vzpomínal na otcovo dlouhé vyprávění. Přemýšlel jsem, není-li to rodinná vlastnost, vykládat o svém životě v neklidných časech, když se natrefí na správného posluchače. Došlo mi totiž, že své vypravování vylepšuji víc, než je nutné. A je vůbec Coral správným posluchačem?
Když jsme dospěli do přístavní čtvrti, uvědomil jsem si, že mám hlad, ale ještě jsem toho spoustu nedopověděl. Za denního světla a mnohem bezpečnějších okolností, než když jsem tam byl v noci, jsem našel přechod přes Přístavní ulici, která působila v jasném světle ještě špinavěji, a když jsem zjistil, že Coral je také hladová, vzal jsem to zadem kolem zátoky. Na pár minut jsme se zastavili a pozorovali vícestěžňovou loď se zlatými plachtami, jak obeplula vlnolam a vjela do zátoky. Pak jsme se drželi klikaté stezky k západnímu pobřeží a bez problémů našli Uličku mořského vánku. Bylo ještě dost světla, když jsme míjeli několik dosud střízlivých námořníků. V jednu chvíli k nám zabočil mohutný chlap s černou bradkou a interesantní jizvou na pravé skráni, ale jeho menší společník ho dohnal a něco mu pošeptal. Oba se otočili a šli pryč.
„Hej!“ zvolal jsem. „Co chtěl?“
„Nic,“ řekl menší muž. „Nechce nic.“ Chvilku si mě prohlížel a kývl. „Viděl jsem tě tu jednou v noci,“ dodal.
„Aha,“ prohodil jsem, když zašli za roh.
„Co to mělo znamenat,“ zeptala se Coral.
„Ještě jsem se k tomu nedostal ve svém vyprávění.“
Ale živě jsem si vše vybavil, když jsme míjeli místo, kde se to stalo. Žádné stopy střetu tam nezůstaly.
Takřka jsem ale minul bývalou hospodu U Krvavého Billa, protože nade dveřmi visel nový štít; tentokrát jasně zelená písmena hlásala U Krvavého Andyho. Uvnitř se však nic nezměnilo, až na muže za pultem, vyššího a štíhlejšího než to zarostlé, tlamaté individuum, co mě obsluhovalo posledně. Jak jsem se dozvěděl, jmenoval se Jak a byl Andyho bratr. Prodal nám lahvinku Bayleho dryjáku a dírou ve zdi objednal rybí menu. Můj tehdejší stůl byl volný, takže jsme ho zabrali. Meč jsem si odložil na židli vpravo, částečně povytažený, jak tu bylo zvykem.
„Líbí se mi tu,“ řekla. „Je to takové… jiné.“
„Hmm… jo,“ souhlasil jsem, pozoruje dva právě odcházející opilce, jeden z nich se blížil deliriu, druhý už byl za ním a tři pokradmu pokukující individua, bavící se polohlasem v jednom z koutů. Pár rozbitých lahví a skvrn podezřelého původu zdobilo podlahu a …
