16
To, co v tu chvíli *Andrew Macintosh řekl Jesúsu Ortizovi, bylo tak urážlivé a vzhledem k hladomoru, který se Ekvádorem šířil, i nebezpečné, že jeho mozek opravdu musel být nějak dost vážně nemocný - pokud ovšem je starost o to, co se bude dít v příští vteřině, známkou duševního zdraví. A nehorázná urážka, kterou tohoto přátelského a dobrosrdečného číšníka počastoval, nebyla ještě ke všemu pronesena záměrně.
Byl to podsaditý muž středně vysoké postavy, jeho hlava vypadala jako škatule položená na druhé, větší škatuli a ruce i nohy měl nebývale silné. Byl stejně nezdolným a zdatným zálesákem jako manžel Mary Hepburnové Roy, ale navíc se s obrovským gustem vrhal do děsivě nebezpečných situací, což Roye nikdy ani nenapadlo. *MacIntosh měl zuby tak velké a zdravé a věnoval číšníkovi tak široký a vlídný úsměv, že si mladík bezděky vzpomněl na klávesy koncertního křídla.
Načež mu *MacIntosh španělsky řekl: "Odklop to maso, dej ho psovi na zem a pak vypadni."
*
Když už mluvíme o zubech: na Santa Rosalii ani na žádném jiném ostrově Galapág, kde dnes existuje lidská kolonie, nikdy zubaře neměli. Jak by bývalo běžné i před milionem let, průměrný kolonista musí dnes očekávat, že tak kolem třicítky už bude úplně bezzubý a předtím si vytrpí celou řadu omračujících bolestí zubů. Ztráta zubů přitom dnes není jen pouhou ranou jitřící lidskou ješitnost, vážně ne, protože zuby pevně umístěné v dásních jsou nyní jedinými nástroji, jež mají lidé k dispozici. Opravdu. Kromě vlastních zubů nemají lidé vůbec žádné nástroje.
*
Když ovšem dorazili na Santa Rosalii Mary Hepburnová a kapitán, měli zuby v naprostém pořádku, přestože jim bylo už hodně přes třicet. Vděčili za to pravidelným návštěvám u zubaře, který jim odvrtával kazy, čistil záněty a tak pořád dokola. Když umírali, byli oba bezzubí. Když umírala Selena MacIntoshová, byla ještě mladá, jelikož spáchala společně s Hisako Hirokušiovou sebevraždu, a tak měla hodně zubů, i když rozhodně ne všechny. Hisako byla v té době dokonale bezzubá.
Kdybych měl kritizovat těla, jaká měli lidé před milionem let a jaké jsem koneckonců měl i já, jako by to byly stroje, jež někdo hodlá prodávat na trhu, musel bych k nim mít dvě zásadní připomínky. Jednu už jsem ve svém vyprávění uplatnil: "Mozek je tak strašlivě velký, že nemůže být použitelný." A ta druhá by zněla: "S našimi zuby to pokaždé dopadlo špatně. Obvykle člověku nevydržely celý život. Kterému řetězci událostí ve vývoji máme poděkovat za to, že máme pusu plnou kazící se kameniny?"
Bylo by jistě hezké, kdybychom mohli kostatovat, že zákon přirozeného výběru, jenž ve velice krátké době podal lidstvu několikrát ochotně pomocnou ruku, nějak vyřešil i trable se zuby. Vlastně to je svým způsobem pravda, i když řešení je to veskrze ďábelské. Vývoj neprodloužil trvanlivost chrupu. Jednoduše zkrátil průměrnou délku lidského života na třicet let.
*
Vraťme se však do Guayaquilu k *Andrewu MacIntoshovi, který zrovna poroučí Jesúsu Ortizovi, aby položil propečené plátky masa na zem.
"Jak prosím?" zeptal se Ortiz anglicky.
"Polož to maso před psa," opakoval *MacIntosh.
Ortiz to tedy udělal, ale jeho veliký mozek propadl naprostému zmatku a od základu přehodnotil Ortizův názor na sebe sama, na lidstvo, na minulost i budoucnost a na podstatu vesmíru.
Než měl Ortiz čas narovnat se nad svým psím hostem, *MacIntosh se znovu ozval: "A teď vypadni."
*
Ještě dneska, po milionu let, mě bolí, když mám psát o takhle neomaleném lidském chrapounství.
Ještě dneska, po milionu let, mám nutkání se za lidský druh omluvit.
Víc k tomu asi není co říct.
*
Jestliže na Seleně experimentovala Příroda se slepotou, pak Selenin otec byl jejím pokusem v oblasti bezcitnosti. Jo, a na Jesúsu Ortizovi dělala Příroda pokusy s obdivem k bohatým, zatímco já byl jejím experimentem s nenasytným voajérstvím, můj otec byl experimentem s cynismem a matka experimentem s optimismem. Na kapitánu lodi Bahía de Darwin si příroda zkoušela bezdůvodnou sebedůvěru, na Jamesu Wai…
