Proč bychom se netěšili (Zdeněk Šmíd)

      Na kopci jsme s Ofélií zjistili, že rozhledna dávno spadla. Zůstalo kamení, trámy a kopřivy. Nevadí, řekla Ofélie. Sednem si na nejvyšší trosku a ty vyprávěj dál o těch funebrácích.

      Nejsou to funebráci, zatvrdil jsem se. Jsou to dobrodruzi. Nositelé stříbrných větrů. Mamuti ducha, co bijou o mříže.

      Po stráních žloutla tráva. Z lesa troubili rozlícení jeleni. Byl podzim, čas říje.

      Usedl jsem vedle Ofélie a hlas mi zjihnul. Poezie, šeptal jsem, je všude. Stačí chtít.

      Ale Ofélie mi nevěřila.

      Jednou, odvětil jsem, byl lord strážce kasy odsouzen rychtářem k dvojí pokutě. Na její zaplacení musel mít doklad, aby neměl v účtech nepořádek a nevysloužil si tak postih třetí. Na poště tedy sám sobě odeslal 15 Kč pokuty za soustavnou neznalost hymny a 15 Kč pokuty za soustavné urážení rychtáře. Paní za přepážkou Sumce pokárala, proč nepoužil jediné poukázky, když posílá oboje peníze na stejnou adresu. Sumec vysvětlil, že to nelze, neboť jde o platby různého druhu. Paní znovu pohlédla na složenku a pak prohlásila, že je ostuda, když dospělý muž neumí vyplnit poukázku. Že buď je někdo adresát, nebo je odesílatel. Sumec řekl, že on je obojí, a paní vypískla, aby jí to okamžitě vysvětlil. Sumec naopak žádal, ať mu paní ukáže předpis, podle kterého musí být odesílatel jiný než adresát. Přitom lezl po čtyřech po podlaze pošty, protože se mu z rozčilení rozsypaly obě pokuty. Paní se podivila, že Sumce nevidí, prostrčila hlavu okýnkem, a když Sumce spatřila na zemi, zaječela tak strašně, až se to okýnko utrhlo a zhmoždilo jí krční páteř. Ještě z nemocnice podala ta paní výpověď. Teď myslím krmí v zoo chřestýše.

      Hm, řekla Ofélie. A co červená známka?

      To je spíš taková hra, odpověděl jsem.

      Jeleni v houští troubili, div se nestrhli.