IV.
Ono ráno stačilo jen málo, aby jeden člověk žil, nebo zemřel, aby se nestal odporný zločin, a to málo bylo otázkou několika minut ve využití Maigretova času.
Bohužel o tom nevěděl. Během třiceti let strávených u kriminální policie měl ve zvyku vstávat v sedm hodin ráno – to pokud ho nějaké pátrání nezdrželo v noci venku – a rád proběhl pěšky dost dlouhou cestu mezi bulvárem Richarda Lenoira, kde bydlel, a Zlatnickým nábřežím. Ale přes svou aktivitu byl v jádru milovníkem toulek a flákání. A když už byl na odpočinku v Meungsur-Loire, vstával ještě dříve, v létě často před východem slunce, dříve než se slunce objevilo nad jeho zahradou.
Na palubě lodi byl téměř vždycky první na můstku, ještě když námořníci splachovali loď vodou a cídili měděné části zábradlí.
Jenže první ráno v New Yorku vstával až v jedenáct hodin, protože příliš pil s kapitánem O’Brienem. Druhý den se ve svém pokoji v Berwicku probudil časně, protože to byl jeho zvyk. Ale právě proto, že bylo příliš brzo, protože viděl, že ulice je ještě prázdná, rolety ještě stažené, rozhodl se, že znovu usne.
A usnul znovu a těžce. Když opět otevřel oči, bylo již po desáté. Proč jen se nacházel v tomtéž stavu jako lidé, kteří pracují celý týden a pro které je velkým štěstím neděle, kdy si mohou pospat?
Loudal se. Celou věčnost vychutnával svoji snídani. Šel v županu vykouřit svou první dýmku k oknu a byl překvapen, když v ulici neviděl Bil a.
Je pravda, že i detektiv-boxer musí spát. Nahrazuje ho někdo během těch hodin? Byli dva, aby se vystřídali?
Pečlivě se oholil a ještě kus času obětoval uspořádání věcí v zavazadle. Tak byly všechny tyto minuty, na kterých závisel život jednoho muže, banálně vyplýtvané. Přesně vzata, ve chvíli, kdy Maigret sestupoval do ulice, byl ještě čas. Bil nebyl rozhodně na svém místě a komisař nespatřil nikoho jiného, kdo by vypadal, že je pověřen jeho sledováním. Kolem jel prázdný taxík. Mechanicky zdvihl ruku. Šofér ho neviděl a Maigret, místo aby hledal jiné taxi, se rozhodl jít kus pěšky.
Tak se stalo, že objevil Pátou avenue a její luxusní obchody s výlohami, u kterých se zastavoval. Dlouho si prohlížel dýmky a rozhodl se jednu si koupit, ačkoliv jinak to byl obvyklý dárek paní Maigretové ke každému svátku a narozeninám.
Ještě jeden směšný detail, nečekaný. Dýmka byla velice drahá. Když vycházel z obchodu, vzpomněl si na cenu, kterou zaplatil včera za taxi, a slíbil si ušetřit tu sumu dnes ráno. Proto tedy jel podzemní dráhou, kde ztratil další významný čas, než našel křižovatku na Findlay. Nebe bylo tvrdě šedé, zářivé. Vítr ještě foukal, ale ne tak bouřlivě. Maigret se otočil kolem rohu 169. ulice a měl ihned pocit katastrofy.
Tam, přibližně dvě stě kroků od něho, byl před dveřmi shluk lidí, a třebaže znal to místo špatně a viděl ho jenom v nocí, měl téměř jistotu, že to bylo u krámu italského krejčího. Všechno, nebo skoro všechno v ulici a ostatně v celé čtvrti bylo italské. Děti, které viděl hrát si na ulici, měly černé vlasy, nápadné tváře a do bronzova opálené dlouhé nohy chlapců z Neapole nebo Florencie.
Nad většinou obchodů byla italská jména a výlohy byly naplněné mortadelou, paštikami a nasoleným vepřovým, které pocházelo od Středozemního moře.
Prodloužil krok. Dvacet nebo třicet osob tvořilo chumel u prahu dílny krejčího – vchod chránil před pronikáním dovnitř konstábl a všechna drobotina, více či méně otrhaná, se kolem jen hemžila. Vypadalo to na nehodu či odporné drama, které náhle propuklo v ulici a vrývalo se do tváří zevlounů.
„Co se stalo?“ zeptal se tlustého muže s tvrdým kloboukem, který se držel v poslední řadě a stoupal si na špičky.
Dobře, že použil angličtiny. Muž se na něj zvědavě podíval a s pokrčením ramen se opět odvrátil. Bylo slyšet útržky vět, jedny v italštině, jiné v angličtině:
…zrovna když přecházel ulici…
…každé ráno ve stejnou hodinu… už odedávna dělal procházku…
… jsem již patnáct let ve čtvrti a pokaždé jsem ho viděl…… jeho židle tam ještě stojí…
Skrze výlohu bylo vidět žehli…
