II.
Nebyl ten zrzavý muž nějakým geniálním dobrodějem? Na 49. ulici, asi dva kroky od Broadwaye a světel jejích lamp, sestoupil po několika schůdcích, jako by šel do sklepa, a otevřel dveře. Na skleněné výplni dveří byla červeně a bíle kostkovaná záclonka. Stejné lidové látky byly také na stolech jako ubrusy a připomínaly mu hospůdky na Montmartru a na pařížských předměstích. Byl tam také zinkový pult a vůně domácí kuchyně, poněkud tučná šéfová, tak trochu předměstská, která se přišla zeptat:
„Tak co budete jíst, děti moje? Samozřejmě máme steak, ale dnes také kohouta na víně.“
Stvořitel všech těchto příjemných překvapení, kapitán O’Brien, se usmál velice mírným a skoro bojácným úsměvem.
„Vidíte,“ řekl Maigretovi ne bez trochy ironie, „že New York není tak zlý, jak se říká.“
A brzy měli na stole pravé beaujolais a kohout na víně jim kouřil na talířích.
„Vy jste mi, kapitáne, neříkal, že Američané mají ve zvyku…“
„Jíst jako my dnes večer? Možná ne každý den. Možná ne všichni. Ale dávám vám své slovo, že je dost těch, kteří dávají přednost staré kuchyni, a najdu vám zde asi sto restaurací podobného druhu… Vylodil jste se dnes ráno… Tedy jste tu sotva dvanáct hodin a už jste tady jako doma, není to pravda? Nyní pokračujte se svou historií.“
„Jak jsem vám již řekl, ten Mac Gil mne očekával u baru v Saint Regisu… Ihned jsem pochopil; že vůči mně změnil své chování.“
Bylo to až v šest hodin, kdy se Maigret zbavil Mac Gil a, který se na něj pověsil na celé odpoledne, a mohl zatelefonovat kapitánu O’Brienovi z federální policie, kterého poznal před několika lety ve Franci při řešení důležitého mezinárodního případu. Nic mírnějšího, nic klidnějšího než tento velký zrzavý člověk s hlavou ovečky. Dokonce se při své mírnosti občas ve svých šestačtyřiceti letech začervenal.
Dal si s Maigretem schůzku v hale hotelu Saint Regis. Jakmile mu začal vypravovat o Maurovi, zavedl ho do malého baru nedaleko Broadwaye.
„Předpokládám, že nemilujete ani whisky, ani koktejly.“
„Přiznám se, že kdybych mohl dostat pivo…“
Byl to docela obyčejný bar. Několik mužů u barového pultu a zamilovaní u čtyř nebo pěti stolků ponořených do polostínu. Byl to jen kuriózní nápad zavést ho do tohoto místa, kde neměl co dělat?
Ještě zvláštnější bylo, že kapitán O’Brien hledal v kapse nějakou minci a že ji vážně nechal sklouznout do štěrbiny hudebního automatu, který ihned počal hrát něco měkce sentimentálního. A zrzavý muž se usmál, dívaje se na Maigreta pobaveným pohledem.
„Nemáte rád hudbu?“
Maigret ještě neměl dost času, aby ztratil všechnu svou špatnou náladu, a nebyl schopen to nedat najevo.
„Pojďme… nenechám vás chřadnout… Vidíte ten stroj na prodej hudby? Vložil jsem do něj škvírou pěticentovou minci a to mi dává právo přibližně minutu a půl poslouchat šlágr… V barech, pivnicích a restauracích v New Yorku je několik tisíc takových hracích strojů… Jsou jich desítky tisíc v ostatních městech Spojených států a jsou i na zapadlém venkově. V tomto okamžiku, v minutě, kdy hovoříme, nejméně polovina z těchto přístrojů, které vám připadají barbarské, hraje a lidé tam stále dávají pět centů. To dělá tisíce a tisíce pěticentů, což dělá… Nejsem v počtech dobrý. A víte, kam jdou ty nikláky, jak jim my říkáme? Vašemu příteli Maurovi, známějšímu pro jeho malou postavu pod jménem Little John, tedy Malý John.
A Little John instaloval stejné přístroje, na které má nějakým způsobem monopol, do většiny jihoamerických republik. Chápete nyní, že Little John je významná osoba?“
Pořád ten hrot stěží postřehnutelné ironie a Maigret, který na to nebyl zvyklý, se v duchu ptal, je-li jeho společník tak naivní, nebo se mu vysmívá.
„Teď se půjdeme navečeřet a vy mi budete vyprávět svou histori .“
Nyní byli u stolu, v teple, zatímco venku v poryvech prudkého větru kráčeli chodci předkloněni dopředu, běhali za svými klobouky a ženy si držely sukně oběma rukama. Bouře, bezpochyby ta, co ji chytil Maigret na moři z první ruky, dosáhla pobřeží a dávala nyní New Yorku c…
