KAPITOLA DEVÁTÁ
/ v níž Maigret není nijak hrdý na svoje dílo, ale v níž má nicméně zadostiučinění, že zachránil někomu život /
Seděl v křesle, které nebylo jeho, oběma lokty opřen o stůl, v ústech svou velkou dýmku, s očima upřenýma na starou paní, která mu připomínala při prvních setkáních nějakou matku představenou.
„Váš syn, paní Serrová, nezabil ani svou první ženu, ani svou druhou ženu,“ řekl usekávaje slabiky. Svraštila překvapeně obočí, ale v jejím pohledu se neobjevila žádná radost.
„Zrovna tak nezabil ani svého otce,“ dodal.
„Co to…?“
„Pst!… Jestliže dovolíte, vyřídíme to tak hladce, jak jen to půjde. Nestarejme se prozatím o důkazy. Ty přijdou. Zrovna tak se nebudeme příliš zdržovat ani u případu vašeho manžela. To, čím jsem si skoro jist, je, že vaše první snacha byla otrávena. Jdu ještě dál. Jsem přesvědčen, že nešlo ani o arzenik, ani o žádný jiný prudký jed, jakých se obvykle používá. Jen tak mimochodem vám říkám, paní Serrová, že vraždy otrávením jsou v devíti z deseti případů dílem žen. Vaše první snacha, stejně jako ta druhá, trpěla srdeční vadou. Váš manžel ji měl taky. Některé drogy, které lidé úplně zdraví snesou bez přílišných potíží, mohou mít u lidí se srdeční vadou smrtelné účinky. Kladu si otázku, jestli nám Maria neposkytla klíč k hádance v jednom ze svých dopisů přítelkyni. Hovoří v něm o cestě, kterou jste podnikla kdysi se svým manželem do Anglie, a zdůrazňuje, že jste všichni trpěli mořskou nemocí do té míry, že vás musel ošetřovat lodní lékař. Co se dává v takových případech?“
„To nevím.“
„To je málo pravděpodobné. Bývá zvykem dávat v té či oné formě atropin. No, a trochu silná dávka atropinu může být pro člověka se srdeční vadou osudná.“
„Takže můj manžel…“
„Ještě se k tomu vrátíme, i když není možné podat o tom důkaz. Váš manžel vedl v poslední době svého života nespořádaný život a rozhazoval svoje jmění. Vy jste vždycky měla strach z bídy, paní Serrová.“
„Ne kvůli sobě. Kvůli synovi. A to ještě neznamená, že bych…“
„Později se váš syn oženil. Ve vašem domě žila nějaká jiná žena, žena, která zároveň nesla vaše jméno a měla stejná práva jako vy.“
Stiskla rty.
„Tato žena, která také trpěla srdeční vadou, byla bohatá, bohatší než váš syn, bohatší než všichni Serrové dohromady.“
„Vy tvrdíte, že jsem napřed otrávila svého muže a pak ji?“
„Ano. Křečovitě se zasmála.
„Nejspíš jsem otrávila i svou druhou snachu?“
„Ta se chystala odejít, zmalomyslnělá, protože přes všechnu snahu žila ve vašem domě pořád jako cizinka. Pravděpodobně si chtěla s sebou odnést svoje peníze. Jako náhodou měla taky srdeční vadu. Vidíte, od začátku si kladu otázku, proč její mrtvola vlastně zmizela. Kdyby byla jenom otrávena, bylo by stačilo zavolat lékaře, který by při Mari ně zdravotním stavu usoudil, že jde o nějaký srdeční záchvat. Možná že k tomuto záchvatu mělo dokonce dojít později, v taxíku, na nádraží nebo ve vlaku.“
„Zdá se, že jste si sám sebou jist, pane Maigrete.“
„Vím, že se událo něco, co vašeho syna donutilo, aby na manželku vystřelil. Předpokládejme, že Maria ve chvíli, kdy chtěla jít pro taxík, nebo, což je pravděpodobnější, ve chvíli, kdy telefonovala, aby si ho objednala, pocítila jisté příznaky. Znala vás oba dva, protože s vámi dva a půl roku žila pohromadě. Hodně četla, nejrozmanitější spisy, a nijak by mě nepřekvapilo, kdyby si byla osvojila určité lékařské znalosti. Když zjistila, že byla otrávena, vešla do pracovny, kde jste byla i vy.“
„Proč chcete tvrdit, že jsem tam byla?“
„Protože se nevyhnutelně chtěla vypořádat s vámi. Kdybyste byla ve svém pokoji, byla by šla nahoru. Nevím, jestli vás ohrožovala svým revolverem nebo jestli pouze vztáhla ruku po telefonu, aby uvědomila polici … Zbývalo vám jen jediné východisko: zabít ji.“
„A podle vás jsem já…“
„Ne. Už jsem vám řekl, že tím, kdo vystřelil, nebo je-li vám to tak milejší, kdo dokončil vaše dílo, byl váš syn.“
Se světlem lamp se mísil kalný přísvit rozednívajícího se dne. Rysy obličejů jako by byly hlouběji vyryty.…
