VII. Stará slečna z pošty
Maigret prožíval asi jeden z těch momentů, kdy je lidská vnímavost znásobena vysokým koeficientem. Právě vyšel z Groult-Cotel ova domu. Udělal několik kroků ve tmě a mlze, která dovedla přilnout jako ledový obklad. Mladý Louis kráčel vedle něho, když vtom se komisař zarazil.
„Co je vám, pane komisaři?“
Maigreta náhle něco napadlo a snažil se sledovat spleť té myšlenky. Dál pozorně naslouchal nejasnému, ale křiklavému zvuku hlasů, které k němu doléhaly přes okenice. Zároveň pochopil, proč se mladík polekal: protože Maigret se zastavil zničehonic uprostřed chodníku, bez zřejmého důvodu, jako někteří kardiaci, které záchvat přepadne kdekoli.
Nebylo to v žádném vztahu s tím, o čem právě teď přemýšlel. Nebylo to ani zajímavé. Přesto jeho paměť zaznamenala: „Aha, v Saint-Aubinu zřejmě žije někdo s nemocným srdcem…“
Později se měl opravdu dovědět, že bývalý zdejší lékař zemřel na angínu pectoris a že ho léta vídávali, jak se takhle zastavil kdekoli na ulici, strnul a ruku si položil na hruď. Uvnitř v domě vypukla hádka, v každém případě podle hlasových projevů to budilo dojem hádky. Maigret však neposlouchal. Poďobaný Louis byl přesvědčený, že uhodl příčinu jeho nehybnosti, a svědomitě naslouchal. Čím však byly hlasy silnější, tím těžší bylo rozeznávat jednotlivá slova. Vypadalo to přesně tak, jako když by se do gramofonové desky udělala druhá dírka a tím se deska decentrovala, a pak by se nechala točit dál – vydávala by nesrozumitelné řvavé zvuky. Scéna, která se odehrávala uvnitř v domě mezi inspektorem Kostrou a Albanem Groult-Cotel em, nebyla příčinou toho, že se tak najednou zastavil a koukal doprázdna. Když překračoval práh domu, něco ho napadlo. Nebyl to vlastně ani nápad. Bylo to něco neurčitějšího, tak neurčitého, že ho už teď stálo námahu znovu si ten dojem vyvolat. Někdy, na moment kratičký jako záblesk, nám určitý okamžik našeho života připomene bezvýznamná drobnost, nejčastěji nějaká sotva postižitelná vůně. Bývá to tak pronikavé, že jsme z toho celí rozechvělí, chtěli bychom se té živé vzpomínky zachytit, a okamžik nato nám z ní nezbývá nic, nejsme už ani schopni říci, na co jsme mysleli. Marně pátráme ve vzpomínce a nakonec, když na své otázky nenacházíme odpověď, se tážeme, jestli to nebyla reminiscence z nějakého snu nebo, kdo ví, třeba z některého z předešlých životů?
Blesklo mu to hlavou, právě když se zavíraly dveře. Uvědomoval si, že tam ty dva strejce nechává rozzuřené a v těžkých rozpacích. Mezi Kostou a Groultem, které osud této noci svedl dohromady, existovalo jakési pojítko. Nedalo se vysvětlit rozumově. Kosta nevyvolával představu svobodného mládence, ale zapuzeného, zahanbeného a bolestínského manžela. Čišela z něho závist a ta dodává lidem týž dvojznačný vzhled jako jisté skryté neřesti.
Maigret mu, to v podstatě neměl za zlé. Bylo mu ho líto. Dorážel na něho, byl rozhodnut dostat se mu na kobylku, a zároveň měl do jisté míry soucit s mužem, který svůj život vlastně prohrál. Jaký vztah byl mezi Kostou a Albanem? Vztah, jaký existuje mezi dvěma předměty naprosto odlišnými, ale stejně odpornými. Byla to skoro otázka barvy. U obou šlo o šedivou, o nazelenalou, o prach morální i hmotný.
Kosta čpěl nenávistí. Z Albana Groult-Cotel a čpěl strach, zbabělost. Celý jeho život byl postaven na zbabělosti. Manželka mu odešla. Odvedla mu děti. Nepokusil se za nimi rozjet, přivézt je zpátky. Asi ani netrpěl. Zařídil se sobecky sám pro sebe. A že neměl majetek, žil v cizích hnízdech jako kukačka. A pokud jeho přátele stihlo neštěstí, dovedl je rychle zradit. Maigret najednou přišel na to nic, které vlastně všechny tyto úvahy vyvolalo: byla to knížka, kterou objevil v Kostových rukou, když vešli, pochybná pornografie, jaké se prodávají pod pultem v zadních místnostech jistých krámků v předměstí Saint-Martin…
Jeden měl tyto knihy ve své provinční knihovně. Druhý okamžitě, jako náhodou, sáhl po jedné z nich!
Ale byla tu ještě jiná věc, a tu jinou věc si komisař snažil znovu vybav…
