26
Enoch potkal pošťáka v polovině cesty, která vedla na stanici. Stará rachotina jela rychle. Narážela přitom na vyjeté, trávou zarostlé koleje a šustivě se prodírala skrze převislé větve keřů, rostoucích podél cesty.
Když spatřil Enocha, Wins prudce zabrzdil. Zůstal sedět v autě a čekal, až se přiblíží.
„Udělal sis zajížďku,“ řekl Enoch, když k němu přicházel. „Nebo jsi změnil trasu?“
„Nečekal jsi u schránky,“ řekl Wins, „a já jsem s tebou potřeboval mluvit.“
„Přišlo něco důležitého?“
„Ne, o poštu nejde. Jde o starého Hanka Fishera. Je v Millville, platí rundy v hospodě u Eddieho a pouští si hubu na špacír.“
„To není Hankovi podobné, že kupuje rundy.“
„Každému vykládá, že ses snažil unést Lucy.“
„Neunesl jsem ji,“ řekl Enoch. „Hank na ni vzal velký bič a já ji schoval, dokud ho to nepřešlo.“
„Tos neměl dělat, Enochu.“
„Možná, že ne. Ale Hank byl rozhodnutý, že ji zmlátí. A párkrát ji už přetáhl.“
„Teď je ale rozhodnutý, že ti to spočítá.“
„To už mi sám řekl.“
„Říká, žes ji unesl, ale pak jsi prý dostal strach a přivedl ji zpátky. Říká, žes ji schoval v domě, a že když se snažil dostat se pro ni dovnitř, nedokázal to. Říká, že máš moc divný dům a že prý na okenní tabulce zlomil ostří sekery.“
„Nic divného na něm není,“ řekl Enoch. „Hank má moc velkou fantazii.“
„Zatím se nic neděje,“ řekl pošťák. „Nikdo z nich, kdo má zdravý rozum, s tím nebude nic dělat; a určitě ne za bílého dne. Ale večer už budou pořádně opilí a nebudou se chovat rozumně. Někteří by se sem za tebou mohli vydat.“
„Asi jim vykládá, že mám v sobě ďábla.“
„Ano a ještě další věci,“ řekl Wins. „Chvíli jsem ho poslouchal, než jsem vyjel.“
Sáhl do poštovního vaku, vylovil svazek novin a podal jej Enochovi.
„Enochu, musím ti něco říct, protože si to možná vůbec neuvědomuješ. Nedalo by to moc práce poštvat proti tobě hodně lidí, při tvém způsobu života a vůbec. Ty jsi zvláštní. Nemyslím tím, že s tebou něco není v pořádku. Znám tě a vím, jaký jsi, ale lidi, kteří tě neznají, by si snadno o tobě mohli myslet něco, co není pravda. Zatím tě nechávali na pokoji, protožes jim nedal žádný důvod k tomu, aby se proti tobě postavili. Ale jestli na ně zapůsobí to, co jim Hank povídá…“
Nedokončil větu a nechal nevyřčená slova viset ve vzduchu.
„Máš teď na mysli celý dav lidí,“ řekl Enoch. Wins beze slova přikývl.
„Díky,“ řekl Enoch. „Cením si toho, že jsi mě varoval.“
„Je to pravda,“ zeptal se ho pošťák, „že se dovnitř tvého domu nikdo nedostane?“
„Asi to tak bude,“ připustil Enoch. „Nemůžou se tam vloupat a nemůžou ho ani spálit. Nemůžou s ním udělat vůbec nic.“
„Pak bych se dnes večer na tvém místě zavřel. Zůstal bych uvnitř. Neodvažoval bych se vyjít ven.“
„Možná, že to udělám. Asi to bude nejlepší…“
„Takže,“ řekl Wins, „to bude asi všechno. Napadlo mě, že bys to měl vědět. Asi budu muset na silnici vycouvat. Tady se nikde neotočím.“
„Zajeď až k domu. Tam je dost místa.“
„Na silnici to není daleko,“ řekl Wins. „Dostanu se tam snadno.“
Auto začalo pomalu couvat.
Enoch stál a sledoval ho pohledem.
Když auto začalo projíždět ohybem, na jehož konci by mu zmizelo z očí, zvedl ruku a vážným gestem ho pozdravil. Wins mu zamával a pak už auto pohltilo křoví, kterým byly obě strany cesty hustě porostlé.
Enoch se pomalu obrátil a kráčel zpátky ke stanici.
Dav, pomyslel si – pane Bože, dav!
Dav, který bude výt kolem stanice, bušit na její dveře i okna, střílet po ní kulkami. Dav, který zničí poslední slabou naději – pokud ještě nějaká zůstala – že Galaktická centrála odloží své rozhodnutí zavřít stanici. Takový projev by přidal další silný argument ve prospěch požadavku, aby se upustilo od postupu do této větve spirály.
Proč jen se musí dít všechno najednou, ptal se v duchu. Celá léta se nedělo vůbec nic, a teď se toho během několika málo hodin odehrálo tolik. Zdá se, že všechno pracuje proti němu.
Jestliže se dav objeví, nebude to znamenat jen to, že je osud stanice zpečetěn. Může také dojít k tomu, že nebude mít na vybranou a bude nucen…
