21
Zvedal se vítr. Vysoko nahoře kvílely vrcholky stromů. V tlumeném světle svítilny se před nimi vynořily bílé kmeny bříz. Enoch věděl, že tenhle březový háj roste na okraji malého srázu, který se svažoval do hloubky asi dvaceti stop. Člověk se tu musel dát napravo, aby jej obešel, a pak pokračovat dolů po svahu.
Enoch se trochu pootočil, aby se podíval za sebe. Lucy kráčela hned za ním. Usmála se na něj a gestem mu sdělila, že je všechno v pořádku. Udělal pohyb, kterým jí naznačil, že musí zabočit doprava a že by se ho měla držet. Pak si ale uvědomil, že to pravděpodobně vůbec nebylo nutné, protože Lucy ten svah zná stejně dobře jako on, ne-li ještě lépe. Dal se napravo a šel podél okraje skalnatého srázu. V místě, kde se terén svažoval, sešplhal dolů na stráň pod skálou. Zleva slyšel bublání potoka, který se řítil dolů skalnatou roklí z pramene, vyvěrajícího pod jeho polem.
Stráň teď byla o něco sráznější, takže Enoch volil klikatou cestu napříč svahem.
Napadlo ho, jak je to zvláštní, že poznává některá místa i ve tmě. Křivolaký bílý dub, jehož zkroucené větve visely nad svahem v divokém úhlu, skupinku mohutných červených dubů, které vyrostly na vrcholku skal na takovém místě, že se žádný dřevorubec ani nepokusil je porazit, malou, travinami porostlou mokřinu, která se vešla na nevelkou plochu, vyhloubenou ve svahu.
Dole v dálce zahlédl svítící okno a vydal se tím směrem. Ohlédl se a viděl, že Lucy mu jde v patách.
Došli k primitivně vyrobenému plotu z planěk a prolezli dovnitř. Tady byl svah už mnohem mírnější.
Někde dole zaštěkal ve tmě pes a potom ještě jeden. Pak se přidali další a do stráně se jich přiřítila celá smečka. Přiběhli a přehnali se kolem Enocha se svítilnou, aby se vrhli na Lucy, ne jako hlídači, ale jako uvítací výbor. Vyskakovali na zadních jeden přes druhého, všichni v jedné spleti. Natáhla ruce a hladila je po hlavě. Najednou, jako kdyby dostali nějaké znamení, celí rozdovádění vesele odběhli, aby se k nim zase obloukem vrátili.
Nedaleko plotu z planěk byla zeleninová zahrádka. Enoch šel napřed a obezřele našlapoval po cestičce, která vedla mezi záhony. Pak si ocitli na dvoře a před nimi se objevil dům. Byla to zchátralá, šikmo nakloněná budova. Její obrysy pohlcovala tma, ale okna kuchyně zářila měkkým, teplým světlem lampy.
Enoch přešel dvůr ke kuchyňským dveřím a zaklepal. Ozval se zvuk nohou, blížících se k nim po kuchyňské podlaze.
Dveře se otevřely a proti světlu se objevila silueta matky Fisherové, rozložité, vysoké a kostnaté ženy, v oblečení, které spíš než šaty připomínalo pytel.
Hleděla na Enocha napůl poděšeně, napůl útočně. Pak za ním zahlédla dívku.
„Lucy!“ vykřikla.
Dívka k ní přispěchala a matka ji pevně objala.
Enoch postavil svítilnu na zem, sevřel pušku v podpaží a přešel práh.
Rodina právě večeřela. Seděli kolem velkého kulatého stolu. Na něm stála uprostřed ozdobná petrolejová lampa. Hank vstal, ale jeho tři synové a ten cizinec stále ještě seděli.
„Taks ji přived zpátky,“ řekl Hank.
„Našel jsem ji,“ odpověděl mu Enoch.
„Přestali sme hledat teprve před chvílí,“ řekl mu Hank. „Chystali sme se zase vyrazit.“
„Pamatuješ se, co jsi mi dnes odpoledne řekl?“ zeptal se ho Enoch.
„Řek sem toho spoustu.“
„Řekl jsi mi, že mám v sobě ďábla. Dotkni se té dívky ještě jednou a ukážu ti, kolik ho ve mně je.“
„Na mě si nepřijdeš,“ řekl Hank vztekle.
Ale ochablý, mdlý výraz v tváři a napětí v celém těle prozrazovaly, že má strach.
„Myslím to vážně,“ řekl Enoch. „Zkus to a uvidíš.“
Oba muži chvíli stáli a měřili se pohledem. Pak se Hank posadil.
„Dáš si něco s náma?“ zeptal se ho.
Enoch zavrtěl hlavou.
Pak se podíval na cizince. „Vy jste ten člověk, který hledá ženšen?“ zeptal se ho.
Muž přikývl. „Ano, to jsem já.“
„Chci s vámi mluvit, ale venku.“
Claude Lewis se postavil.
„Nikam nemusíte chodit,“ řekl Hank. „Nemůže vás k tomu donutit. Může s váma mluvit tady.“
„Mně to nevadí,“ řekl Lewis. „Vlastně si s ním chci také sám promluvit. Vy jste Enoch Wallace, že?“
…
