28
Sklep byl obrovský. Když Enoch rozsvítil, bylo vidět, že se táhne až do matného, zamlženého prostoru. Byl plný chodeb a místností, vytesaných hluboko do skály, která tady pod vrcholkem svahu tvořila mohutnější vrstvu.
Byly tu rozsáhlé nádrže, naplněné nejrůznějšími roztoky pro cestující, pumpy a generátory, které fungovaly na jiném principu, než je ten, kterého k výrobě elektrické energie používají lidé. Hluboko pod podlahou sklepa byly velké skladovací nádrže; obsahovaly kyseliny a hustou, tekutou hmotu. Kdysi tvořila těla bytostí, které sem na stanici přicestovaly a které tu svá těla zanechaly při cestě na nějaké další místo.
Enoch prošel kolem nádrží a generátorů, až se dostal do chodby, která vedla dál do temného prostoru. Našel další vypínač, stiskl ho a pokračoval v cestě. Po obou stranách tu stály kovové police, které sem byly vestavěny, aby se na ně uložil přebytek přístrojů a předmětů. Byly to dary všeho druhu, které mu přinesli cestující. Police byly napěchovány od podlahy až ke stropu věcmi, které pocházely ze všech koutů galaxie. Chtěl je už dávno vyhodit. Ale bylo by to vlastně škoda, řekl si Enoch, protože jen málokterá z nich byla opravdu na vyhození. Všechny fungovaly a měly nějaký účel, bud praktický nebo estetický – jen kdyby jej dokázal zjistit. Zřejmě však nešlo vždycky o účel, který by mohl být lidem k užitku.
Dole, na konci řady polic, byly předměty uspořádány promyšleněji a pečlivěji. Každý měl visačku a číslo a byl popsán v lístkovém katalogu s uvedením určitých údajů. Účel těchto věcí znal a v některých případech dokonce něco věděl o principu, na němž fungovaly. Některé z nich byly celkem. bezvýznamné, ale byly tu jiné, které by se mohly velmi dobře uplatnit. Další zase s lidským způsobem života současné doby nijak nesouvisely. A poslední byly označeny červenou visačkou. Když na ně pomyslel, mimoděk se zachvěl. Jen při pouhém pomyšlení.
Šel chodbou dál, a jak procházel tímto sídlem mimozemských přízraků, jeho kroky se hlasitě rozléhaly.
Na konci se chodba rozšiřovala do oválné místnosti. Zdi tu byly obloženy hustou šedavou hmotou, která pohlcovala kulky a bránila jim v odrazu.
Enoch došel k desce, umístěné v hlubokém výklenku ve zdi. Sáhl dovnitř, sklopil páčku a pak se rychle postavil doprostřed místnosti.
Pomalu se v ní začalo stmívat. Najednou jakoby vzplanula a on se ocitl někde jinde, na místě, které nikdy předtím neviděl.
Stál na malém pahorku. Dole pod ním se půda svažovala k líně tekoucí řece, obklopené mokřinou. Mezi mokřinou a úpatím pahorku se rozprostíralo moře divoce rostoucích,. vysokých travin. Bylo bezvětří, ale tráva se vlnila. Tušil, že tento vlnivý pohyb působila těla zvířat, hledajících potravu. Z trávy se ozývalo divoké mručení, jako kdyby se tam tisíce divokých prasat rvalo o nejchutnější sousta v korytech s pomyjemi. A odněkud z větší dálky, možná od řeky, sem doléhal hluboký, monotónní řev, který zněl ochraptěle a unaveně.
Enoch si připravil pušku. Cítil, jak se mu na hlavě ježí vlasy. Byla to záhada. Vnímal nebezpečí kolem sebe a uvědomoval si ho, ale zatím tu žádné nebylo. Přesto jím byl vzduch na tomto místě přímo nabitý.
Rychle se otočil. Za sebou viděl husté, tmavé lesy na kopcích, lemujících řeku. Končily u moře trávy, které obklopovalo pahorek, na němž stál. Daleko za tmavočervenými kopci se tyčilo mohutné horstvo. Jeho purpurové vrcholky jako by splývaly s oblohou, ale nebylo na nich ani stopy po sněhu.
Z lesa vyklusali dva tvorové a na kraji se zastavili. Posadili se a šklebili se na něj, s ocasy úpravně stočenými kolem nohou. Mohli to být vlci nebo psi, ale byla to jiná zvířata. Enoch nikdy nic podobného neviděl. Jejich srst se ve slábnoucím slunci leskla jako namaštěná. U krku však náhle končila a hlavy zvířat byly holé. Vypadali jako zlí starci, kteří si vyrazili na maškarní ples a oblékli se do vlčích kůží. Dojem z jejich převleku však kazily vyplazené jazyky, které jim visely z tlamy a šarlatově se leskly v jejich tvářích, bílých jako slonovi…
