XII
Brogg pravil uvolněným tónem: „Musím vás zatknout. To jistě chápete. Je to rozkaz.“
„Jasně,“ řekl Lanoy. „To se rozumí samo sebou. Rád bych věděl, proč vám to trvalo tak dlouho, než jste mě dostali.“
„Váhání na nejvyšších místech. Spousta nervozity a přešlapování na místě,“ smál se Brogg. „Můžu vám s radostí oznámit, že Nejvyšší vláda byla kvůli vám úplně vedle. Třásli se na to vás zavřít, ale současně se báli zničit své mocenské postavení tím, že zasáhnou do dávno minulých událostí. Takže se ocitli v klasické patové situaci: museli vás zastavit, současně si však netroufali.“
„Lituji jejich potíží,“ řekl Lanoy. „Je to velice složitý život, dokonce i pro Ně, viďte? No a teď jste zde. Pojďme se podívat na západ slunce.“
Brogg ho následoval ven z chatrče. Bylo už pozdě, dávno mu skončila pracovní doba, ale Brogg neprotestoval. Celý den spolu s Leewardem Lanoye zaměřovali, opravovali konstanty televektoru, dokud ho nelokalizovali uvnitř stále se zužujícího kruhu. Jak Brogg dopoledne řekl Quellenovi, trvalo to jen pár hodin. Ve skutečnosti čtyři hodiny a několik minut od chvíle, kdy Brogg telefonoval Quellenovi. Brogg odvolal Leewarda z lovu na škodnou již před hodinou. Nyní byl s Lanoyem v této vzdálené končině sám. Měl toho hodně na srdci, o čem si s ním chtěl promluvit.
Nafouklé zlaté slunce viselo na tmavnoucím nebi. Nad znečištěným jezerem jiskřila červenofialová záře. Vypadalo to děsivě. Tvorové pokrytí slizem, kroutící a svíjející se na hladině, jako by zkrásněli aurou umírajícího dne. Lanoy hleděl uchváceně k západu.
„Je to krásné,“ zašeptal konečně. „Nikdy bych nemohl opustit tuto dobu, pane Broggu. V té ohavnosti a hnusu spatřuji krásu. Pohleďte na to jezero. Cožpak kdy existovalo něco takového? Při západu slunce tu stojím každý den v posvátné bázni.“
„Pozoruhodné.“
„Velice. Ta mokvající bažina v sobě má jistou poezii. Kyslík odtud takřka vymizel, tím zdegeneroval organický život. Proto zde máme jen anaerobní formy. Rád si představuji, jak červi tancují v zapadajícím slunci. Toč se, dokolečka, dokola! Sledujte tu hru barev na tom velkém chomáči řas. Tady dosahují délek mořských chaluh. Zajímáte se o poezii, Broggu?“
„Mojí vášní je historie.“
„Jaké období?“
„Římské. Počátek císařství. Od Tiberia po Traiana. Asi tak. Vláda Traiana, skutečně zlatý věk.“
„Republika vás nezajímá? Ti stateční puritáni? Cato? Lucius Iunius Brutus? Bratři Gracchové?“
Brogg byl překvapen. „Vy se v tom vyznáte?“
„Mám široké spektrum zájmů,“ pokrčil rameny Lanoy. „Uvědomte si, že historie je můj každodenní chléb. Jsme spolu důvěrní přátelé. Tak Traianus, co? Rád byste navštívil Řím za jeho vlády?“
„Jistě,“ zachraptěl Brogg.
„A co takhle Hadrian? Stále ještě zlatý věk. Kdybyste nemohl mít Traiana, spokojil byste se s Hadrianem? Řekněme možnost odchylky o jednu generaci. Mohli bychom přeletět Traiana a v tom případě bychom přistáli za Hadriana. Nebo raději na konci Traianovy vlády. Jinak by nás chybné zaměření mohlo přivést jinam, třeba do doby Tita, Domitiana nebo dalšího z toho odporného spolku. To by se vám asi nelíbilo, co?“
Brogg se zmohl jen na chraptivé zaskřehotání. „O čem to vůbec mluvíte?“
„Víte to velice dobře.“ Slunce zapadlo. Ze zamořeného jezera se zvolna vytrácel tajemný přísvit.
„Půjdeme dovnitř?“ zeptal se Lanoy. „Ukážu vám zařízení.“
Brogg ho znovu následoval do domu. Značně ho převyšoval, Lanoy nebyl vyšší než Koll a měl cosi z Kollovy neklidné vnitřní energie. Zatímco Koll však překypoval nenávistí a záští, Lanoy vypadal naprosto sebejistě, činorodě a zároveň klidně.
Lanoy otevřel dveře v přepážce, rozdělující stavení. Brogg nakoukl dovnitř. Spatřil vertikální pásy z jakéhosi třpytivého materiálu, mřížovanou klec, tlačítka, vypínače, řadu reostatů. Na několika panelech přístroje s barevnými kódy jasně blikaly údaje. Vše vypadalo, jako by to někdo vědomě složil dohromady s úmyslem vytvořit chaoticky působící změť.
„Tak tohle je stroj času?“ zeptal se Brogg.
„Jen jeho část. V čase i prostoru jsou d…
