IV.
"Popovídejme si, Iolo.
Potřebuji si popovídat. Říká se: mlčeti zlato. Snad. Nevím, zda má tak velikou cenu. Jistou cenu ale má. Je třeba za ně platit.
Ty to máš snadnější, máš, neprotestuj. Ty přece mlčíš, protože chceš, ty jsi z mlčení učinila obětinu tvé bohyni. Nevěřím v Melitelé, nevěřím a ‚bohy, ale oceňuji tvou volbu, tvou oběť, oceňuji a respektuji to, čemu věříš. Protože tvá víra a obětavost, cena mlčení, jíž platíš, tě učiní lepší, bytostí. Přinejmenším tě takovou může učinit. A má nevíra nezmůže nic. Je bezmocná.
Ptáš se, v co v takovém případě věřím?
Věřím v meč.
Jak vidíš, nosím dva. Každý zaklínač má dva meče. Nepřejícní říkají, že ten stříbrný je na nestvůry a ten ze železa na lidi. To je samozřejmě lež. Existují nestvůry, jež můžeš zranit pouze stříbrnou čepelí, ale jsou i takové, pro něž je vražedné železo. Ne, Iolo, ne každé železo, jen to, které pochází z meteoritu. Víš, co je to meteorit? Je to hvězda spadlá na zem. Určitě jsi mnohokrát viděla padat hvězdu. Krátkou svíticí šmouhu na noční obloze. Při pohledu na ni sis určitě něco přála, snad to byl pro tebe další důvod, abys věřila v bohy. Pro mne je meteorit jen kusem kovu, který se při dopadu zaryje do země. Kovu, z něhož je možno ukovat meč.
Můžeš, samozřejmě, že můžeš vzít můj meč do ruky. Cítíš, jak je lehký? I ty ho dokážeš snadno zvednout. Ne! Nedotýkej se čepele, zraníš se. Je ostřejší než břitva. Musí být taková.
Ano, jistě, cvičím často. Každou volnou chvíli. Nesmím vyjít ze cviku Sem, do nejvzdálenějšího zákoutí parku svatyně, přicházím, abych se rozhýbal, abych vyhnal ze svalů tu nepříjemnou a nebezpečnou ztuhlost, která mě přepadá, ten chlad, který ve mně zůstává. A ty jsi mě tady našla. Je to zábavné, před několika dny jsem se zase já pokoušel najít tebe. Rozhlížel po tobě. Chtěl jsem...
Potřebuji si popovídat, Iolo. Posaďme se, povídejme si chvilku.
Iolo, vždyť ty mne přece vůbec neznáš.
Jmenuji se Geralt. Geralt z... Ne. Jen Geralt. Geralt odnikud. Jsem zaklínač.
Mým domovem je Kaer Morhen - Hradiště zaklínačů. Odtamtud pocházím. Je to... Byla to taková pevnost. Moc z ní nezůstalo.
Kaer Morhen... Tam byli pěstováni takoví, jako jsem já. Teď už se to nedělá, na Kaer Morhen nikdo nežije. Nikdo, jen Vesemir. Ptáš se, kdo je to Vesemir? Je to můj otec. Proč se na mne díváš tak udiveně? Co je na tom zvláštního? Každý má nějakého otce. Můj otec je Vesemir. Co z toho, že to není můj pravý otec? Skutečného jsem nikdy nepoznal, matku také ne. Ani nevím, jestli jsou vůbec ještě naživu. A abych řekl pravdu, moc mě to ani nezajímá.
Ano, Kaer Morhen... Prošel jsem tam mutací. Zkouška Trav a pak to, co obvykle. Jedy, byliny, nákazy. A pak znovu. A zase. Až do konce. Zřejmě jsem Proměnu snesl nezvykle dohře, churavěl jsem jen krátce. Byl jsem považován za velice odolného spratka, a proto jsem byl vybrán k jistým dalším, mnohem složitějším... zásahům. To už bylo horší. Mnohem horší. Ale, jak vidíš přežil jsem to. Jako jediný z těch, kdož byli k těm pokusům vybráni. Od té doby mám bílé vlasy. Naprostý zánik pigmentu. Tomu se říká vedlejší účinky. Maličkost. Ani to moc nevadí.
Pak mě učili všelijaké věci. Dost dlouho. Až konečně přišel den, kdy jsem Kaer Morhen opustil a vydal se na cestu. Měl jsem už svůj medailón, ano, právě tenhle. Znamení Školy Vlka. Měl jsem také dva meče: stříbrný a železný. Kromě mečů jsem ještě měl přesvědčení, zápal, motivaci a... víru. Víru v to, že jsem užitečný, že mě lidé potřebují. Protože svět, Iolo, měl být plný netvorů a bestií a mým úkolem bylo chránit ty, které ony bestie ohrožovaly Když jsem vyrazil z Kaer Morhen, toužil jsem po setkání s mou první nestvůrou, nemohl jsem se dočkat okamžiku, až jí stanu tváří v tvář. A dočkal jsem se.
Můj první netvor, Iolo, byl lysý a měl příšerně šeredné, zkažené zuby. Narazil jsem na něj na cestě, kde spolu se svou bandou marodérů z nějaké armády zadržel selský vůz. Vytáhl z něho snad třináctiletou, snad mladší dívenku, z níž strhával šaty a řval, že nastal čas…
