IV.
”Tedy, Geralte!” Marigold si přiložil k čelu ve vědru ochlazenou podkovu. ”To jsem nečekal. Takový rohatý hnusák s kozí bradkou, takový kozel chlupatý, a prohnal tě jako nějakého rošťáka. A já to chytil do hlavy. Koukni, jakou mám bouli!”
”Už mi ji ukazuješ pošesté. Nevypadá o nic zajímavěji než poprvé.”
”Jsi hrozně milý. A já si myslel, že s tebou jsem v bezpečí!”
”Neprosil jsem tě, abys za mnou lezl do konopí. Žádal jsem tě ale, abys držel tu svoji nevymáchanou hubu. Neposlechls, tak teď trp. A mlčky, můžeš-li, protože právě přicházejí.”
Do světnice vešel Kopňvka a s ním zavalitý Dhun. Za nimi cupitala šedovlasá, jako preclík zkroucená babička, doprovázená plavovlasou, hrozně hubenou dívčinou.
”Pane Dhune, pane Kopňvko,” promluvil zaklínač bez otálení. ”Než jsem tam šel, tázal jsem se, zda jste se už o něco s tím vaším čertem pokoušeli. Řekli jste mi, že ne. Mám důvody domnívat se, že tomu bylo jinak. Čekám vysvětlení.”
Vesničani se chvilku mručivě domlouvali, načež si Dhun odkašlal do pěsti a učinil krok kupředu.
”Pravdu mají, pane. O prominutí prosíme. Zalhali jsme, neboť stud nás žral. Sami čerta přechytračit jsme chtěli, přinutit ho, že by od nás pryč odešel…”
”Jak?”
”U nás v Údolí,” pronesl Dhun zvolna, ”se již dříve strašidla zjevila. Draci létající, červi zemní, upíři, pavouci ohromní a zmije všeliké. A my vždy na hnusotu všelikou lék v naší knize hledali.”
”V jaké knize?”
”Ukaž knihu, babko. Knihu, pravím. Knihu! Já snad puknu vzteky! Hluchá jak pařez! Lille, řekni babce, že by knihu ukázala!”
Plavovláska vytrhla velkou knihu ze stařeniných prstů a podala ji zaklínači.
”V oné knize,” pokračoval Dhun, ”jíž v rodu našem od pradávných časů držíme, jsou léky na všeliké netvory, čáry a podivnosti, jež na světě byly, jsou či budou.”
Geralt obrátil v rukou těžký, tlustý, mastným prachem pokrytý svazek. Dívka stála před nimi a mnula rukama zástěrku. Byla starší, než si původně myslel - spletla jej její drobná postava, tolik se lišící od statných dívek z vesnice, určitě jejích vrstevnic.
Položil knihu na stůl a obrátil těžké dřevěné desky. ”Mrkni se na to, Marigolde.”
”Prvotní runy,” prohlásil bard, nahlížeje mu přes rameno, s podkovou stále ještě přiloženou k čelu. ”Nejstarší písmo, užívané do zavedení současné abecedy. Jeho základem jsou elfské runy a trpasličí ideogramy. Zábavný slovosled, ale tenkrát se tak mluvilo. Zajímavé rytiny a iluminace. Něco takového se zrovna často nevidí, Geralte, a když už, tak jen v chrámových knihovnách a ne ve vesnicích na konci světa. U všech bohů, kde jste to vzali, moji milí? Nechcete mi snad tvrdit, že to umíte číst? Babko? Umíš číst Prvotní runy? Umíš číst vůbec nějaké runy?”
”Copak?”
Plavovlasá dívka přistoupila k babce a zašeptala jí něco do ucha.
”Číst?” stařenka ukázala v úsměvu bezzubé dásně. ”Já? Kdepak, zlatíčko. Umění toto jsem nepoznala.”
”Vysvětlete mi,” pronesl Geralt chladně, obraceje se na Dhuna a Kopřivku, ”jak užíváte knihu, neumíte-li číst.
”Nejstarší babka ví vždy, co v knize stojí,” odpověděl Dhun ponuře. ”A to, co zná, učí se mladá jakási, kdy ona již pod zem míří. Zříte sami, že naše babka má již namále. Přijala tedy Lille a učí ji. Je-li ale třeba, babka sama nejlépe ví.”
”Stará vědma a mladá vědma,” zabručel Marigold.
”Chápu-li to dobře,” řekl Geralt s nedůvěrou, ”babka zná celou knihu zpaměti? Je to tak? Babko?”
”Nikoli celou, kdepak,” odpověděla babka, opět prostřednictvím Lille. ”To jen, co pod obrázkem stojí.”
”Ach tak,” Geralt namátkou otevřel knihu. Obrázek na natržené stránce představoval pruhovanou svini s rohy tvaru lyry. Tak se pochlubte, babko. Co je tu napsáno?”
Babka zamlaskala, prohlédla si rytinu a zavřela oči. ”Tur rohatý čili taurus,” zarecitovala. ”Nedouky mylně zubrem zván jest. Rohy má a bodá jimi…”
”Stačí. Velmi dobře, jistě.” Zaklínač obrátil několik slepených stránek. A tady?”
”Mračníci a planetníci nejrůznější jsou zde. Tito deštěm žijí, ti vítr sejí, tamti blesky vrhají. Úrodu před nimi chránit-li ch…
