Lonely Planet
Na cestě z Giant Causeway se k němu přidal pes s obojkem.
„Domů!“ poručil mu několikrát a ukázal přitom prstem pokaždé jinam. Pes s dlouhýma ušima mu připomínal Pluta. Toho od Walta Disneye.
„Home!“
„Get back!“
Pes ho předešel a až po pár metrech se otočil a zůstal stát s hlavou na stranu. V jeho očích se zračil naprostý klid.
„Domů běž, pse blbej! Home!“ máchl rukou.„Se mnou nemůžeš, já nejsem zdejší,“ řekl a ukázal mu svůj ohmataný výtisk průvodce Lonely Planet, ve kterém ještě před chvilkou hledal adresu nějakého hostelu v okolí. Nakonec ten psí pohled nevydržel a přičapl k němu na bobek. „No tak běž…“ přemlouval ho tiše, „se mnou, kamaráde, nemůžeš…“ Rozhlížel se po nějakém klacku, který by hodil někam co nejdál a psa tím od sebe alespoň na chvíli odlákal.
„Blbá země!“ vzdychl, „samý kamení. Irsko je samý kamení…“ vysvětloval psovi. Co tady můžeš aportovat? Kámen?
Pes čekal. Kde to vázne? ptaly se hluboké a temné oči. Vzal jeho hlavu do dlaní, a zatímco ho drbal za ušima, řekl: Já jsem zdaleka, hochu, tomu bys nerozuměl. Ničemu bys tam nerozuměl, u nás i psi štěkaj jinak. Dělaj haf, hafa ne ruf ruf jako tady. Kdybych tě vzal s sebou, ani by ses nedomluvil.“
Pes spokojeně mhouřil oči.
„Je to otázka onomatopoie. Víš o čem mluvím?“ Pes mlčel. „Tak poslouchej! U nás, například, dělaj žáby kva, kvd a ne jak u vás ribbit, ribbit. Kde jste, proboha, přišli na to, že ribbiťi\ Tam bys byl, kamaráde, nejspíš nešťastnej. Nešťastnej a ztracenej… A to vůbec nemluvím o tom, že na tebe nemám papíry.“
Posadil se vedle psa a unaveně otevřel Lonely Planet. „Píšou tady, že někde pár mil odtud je malej sympatickej hostel. Co myslíš, není to trochu blbý, že tak starej chlap jako já přespává v noclehárnách pro mladý? Co myslíš? Prubneme to?“ poplácal psa po zádech, až to slabě zadunělo. Pes zívl, až se mu zavřely oči a v koutcích tlamy se mu zhouply těžké sliny. Pak zatřepal hlavou.
„Dávej pozor, vole!“ okřikl ho přátelsky a postavil se, aby mohl vyndat z kapsy papírový ubrousek. Když si utíral mokrou tvář, řekl, jako by si náhle vzpomněl: „Nebo si vem krávy! U nás prostě buče] a u vás? Moo, moo! Jak tam, proboha, můžete slyšet hmhmhm? Byl bys tam naprosto vyřízenej, ti říkám… S nikým by ses nedomluvil. Potřeboval bys tlumočníka. Dovedeš si to představit, že bys chodil s tlumočníkem? Nemáš hlad?“ zeptal se ho, protože sám už hlad začínal silně pociťovat. Sundal ze zad bágl a chvíli se v něm přehraboval. Pes přistoupil blíž a zvědavě strčil čumák dovnitř.
„Počkej!“ odstrčil ho, „počkej přece, takhle to ani zaboha nenajdu!“ Pes opatrně poodstoupil a s otázkou v očích mu visel na rtech. Podal mu jeden ze dvou sendvičů, které si ráno připravil. Nic moc, jen plátky vatovitého chleba spojené levným margarínem. Pes bleskurychle pohodil hlavou, párkrát si na místě přešlápla netrpělivě vyhlížel, co bude dál.
„To je všechno, hochu!“ rozpřáhl ruce, „víc toho fakt nemám!“ Pes jen přešlapoval.
„Ach, jo,“ řekl, hodil si bágl na záda a vykročil. „Tak pojil, Pluto…“ Pes ho předběhl. Konec konců byl místní.
Funguje to, říkal si, když minuli muže se ženou, kteří mu neobyčejně přátelsky pokynuli. Už jednou se mu podobná věc stala ve Francii, kde ho jedna jeho pařížská přítelkyně požádala, jestli by jí večer nevyvenčil pejska. Až do té doby se ve městě cítil jako nějaký obtížný hmyz, který místními obyvateli tolerovaný jen s největším sebezapřením. Nikdy se nezbavil jisté rozporuplné plachostí slušného turisty. Dobře vychovaného voyaera.
Ten pes mu tenkrát dal na pár okamžiků okusit pocit, o kterém doposud jen snil. Jako mávnutím kouzelného proutku ho v jediném okamžiku transformoval v Pařížana. Lidé na mostě přes Seinu se s ním zastavovali a jen tak, v chápavých zastávkách pejskařů a bez řečí, nechávali buldočka Pita bloumat kolem s bohémskou šálou, splývající mu kolem krabatého krku, nevadilo jim, že očuchával zadnice všech možných psích holek, ba i kluků a přitom se ho nikdo neptal: Odkudpak, pane, jste, protože měl přece …
