Kveldsmat
Pravda nesmí zatarasit cestu příběhu.
(Terence Winter)
Sedíme s Lucií v kině a koukáme na film, ve kterým jeden agent FBI povídá druhýmu agentovi FBI, že to, co má pověšený na řetízku kolem krku, je kulka, kterou ho kdysi postřelili, a přesně v ten moment, co to dořek, sem se k Lucii naklonil a hlasem toho agenta jí pošeptal do ucha: „To je ta kulka, kterou mi kdysi ustřelili…“
A zase nic. Ani se neusmála, a když sem se jí pozdějc ptal, co je a kde to vázne, řekla mi: „Už léta se modlím, aby tvý stupidní poznámky nikdo nezaslechl“ – což mě zamrzelo, protože si myslím, že poznámky dělat umím a speciálně ta s tou kulkou vůbec nebyla k zahození.
Jako by to v mým případě zařizovala nějaká zhrzená sudička, co ji naši zapomněli pozvat na krtiny, a ona pak upravovala po svým proroctví těch ostatních hodnejch sudiček ve smyslu – všechno, co ti předpověděly moje kolegyně, se ti splní, ale trochu jinak, než sis to představoval… Jako by vám někdo řek, že ano, že vaše sny se jednou stanou skutečností, ale nedodal, že to platí i o těch, při kterejch ste se až do rána potili hrůzou. Tahleta samá sudička u mě zařídila, že sem se po letech dal dohromady s Lucií Stránskou.
Už si ani nevzpomínám, kdy nám došlo, že to mezi náma vlastně vůbec neklape. Hádali sme se a zase usmiřovali a já se uklidňoval, že takhle to asi chodí všude, a když už to došlo tak daleko, že sme na sebe jen vrčeli, jako poslední pokus o záchranu sem návrh, ať zajdem do nějaký partnerský poradny. Tam nás jedna paní doktorka ujistila o tom, že nejlepší lék na naši vzájemnou podrážděnost je podniknout společnou cestu do míst, kde to neznáme, a že prej až tam se uvidí, jestli to má ještě smysl nebo ne, a ať jí pak přijdem říct. A protože jedna z mála věcí, na který se s Lucií shodneme, je fakt, že milujeme sever, vydali sme se tam, kde žijí severští paroháči, což sou los a sob, dvě zvířata, který si Lucie soustavně plete.
Projížděli sme Norskem křížem krážem, přespávali v malejch a rozkošnejch penzióncích, utráceli při tom fůru prachů a podnikali hvězdicový výpravy do okolí, při kterejch sme si navzájem vyjasňovali, co je los a co sob.
Poslední večer násjonas, majitel jednoho hotýlku, sympatickej chlápek, s kterým sme se tak trochu spřátelili, pozval na večeři, a když sme dojedli lososí steaky, návrh, ať se ještě chvíli zdržíme a že času je dost a že domů klidně můžeme vyrazit až po druhý večeři, co se jí tady říká kveldsmat. Odmítl sem to s tím, že bych rád dodržel náš časovej plán, ve kterým sem jasně vycházel z toho, že na Prahu vyrazíme v osm hodin večer, ale hlavní důvod byl ten, že sem se už trošku nudil, protože ostatní popíjeli víno a něco málo aquavitu, zatímco já jedinej sem celou tu dobu musel žbrundat jakousi mdlou vodu. Lucie už měla trochu upito a pořád žadonila, ať zůstaneme na kveldsmat, a vsadím se, že tohle slovo je asi jediný, který tu za celou dobu pobytu pochytila. Nekompromisně sem trval na svým a Lucie nakonec pronesla, že dobře, že teda pojedeme, ale že to moh bejt pěknej večer s karaoke a s tou kveldsmat a že sem to prostě zase já, kdo to celý pokazil…
„Slovo karaoke přede mnou snad ani nevyslovuj…“ varoval sem ji, když už sme byli nejmíň hodinu na cestě.
„Proč ostatním s takovou chutí kazíš zábavu?“ zeptala se mě mírně ztěžklým jazykem Lucie a mně bylo hned jasný, že klíčový je to s takovou chutí, ale nijak sem na to nereagoval, protože sem věděl, že nejspíš se chce jenom hádat, a na to sem fakt neměl náladu.
„Tak mi laskavě řekni, co by se asi tak stalo, kdybysme tam eště hodinku dvě zůstali?“ nedala mi pokoj.
Okamžik sem přemejšlel, jestli se mám do týhle debaty zapojit nebo ne, a pak sem jí jen unaveně odpověděl: „Hele, za prvý mám břicho jako sud plný nějaký v podstatě teplý vody z ledovce, kdežto ty ses, drahoušku, trochu prdlá, za druhý je pro mě organizovaná zábava horší společenskej fenomén než organizovanej zločin a za třetí mám před sebou dva dny jízdy v týhle kraksně a chci bejt aspoň trochu fit.“
Lucie zml…
