Kdo má rád humor Petra Šabacha, autora kasovních trháků Šakalí léta a Pelíšky, toho Šabachova nová próza Opilé banány dozajista potěší. A tomu, kdo své mládí prožíval na přelomu 60. a 70. let, kniha jistě připomene atmosféru a mnohé scénky z oné doby. Opilé banány jsou knihou, která opět dokazuje, že Šabach je výtečným a laskavým vypravěčem: autor vrší jednu humornou situaci na druhou a umně proplétá osudy a příběhy jednotlivých hrdinů.
A postav a postaviček je v knize vskutku mnoho: Vypravěčem knihy je dospívající mladík Honza, který žije se svou mámou Janou a jejím partnerem Béďou a kamarádí se svým vrstevníkem Břečkou a hluchoněmým Víťou. Béďa má potom za kamaráda sochaře Fáberu - a ten má zase soudruha Rozhoně… A ten jim slíbil, že prosadí, aby dostali zakázku na vytvoření busty maršála Rybalka.
Právě Béďovy a Fáberovy kousky, jejich snaha vydělat na maršálově bustě balík a nápady Honzy a jeho přátel (včetně dívky Daniely, samozřejmě) jsou osou Šabachovy knihy. V té době už zpíval Karel Gott i Petr Novák, hrál Olympic a světem hýbal rokenrol, Šabachovi hrdinové však stejně trávili spoustu času v hospodě. A když se nudili, vymýšleli si různé kousky - půjčili si, samozřejmě bez dovolení, auto rodičů a pokoušeli se vydělávat si jako "černý" taxík nebo praktikovali hru na přepadení. Představení nevyžadovalo žádné rekvizity - prostě si vyhlídli publikum a pak z nudy předstírali, že se "fakt děsně řežou". Lidi křičeli "Pomoc!" a "Policie!" a vzrušující na tom bylo dokázat se včas ztratit, než je někdo doopravdy sbalí. O ničem jiném to nebylo...
Čtenářský ohlas a první místa na žebříčcích oblíbených titulů ukazují, že si Šabach získal vlastní publikum, které je poměrně široké. Lidi se totiž rádi baví - určitě víc, než kdyby se měli prokousávat rádoby hlubokomyslným příběhem, za nímž se však skrývá pouze autorova exhibice. To Šabach se také předvádí, humor však čtenář najde na každé řádce...
© part.cz, František Vítek
— 1 —
Hlavní postavy
- Petr - vypravěč, šestnáctiletý kluk
- Břečka - provokatér, šestnáctiletý kluk
- Víťa - hluchoněmý hromotluk, bije kluky, kteří se mu posmívají
- Jirka Ptáčník - pořád si vymýšlí
- Béďa - nevlastní otec Petra, alkoholik, sochař, nenávidí komunisty
- Petrova matka - proti komunismu
- Fábera - sochař, alkoholik
- Daniela - hezká dívka, má problémy s ruštinou
- Rozhoň - soudruh, pokrytec
— 2 —
Stručný děj
Kniha je přímo nabitá humorem. Točí se okolo života tří kamarádů, chronických záškoláků a "násosků" - Petr (vypravěč), hluchoněmý Víťa, který v jednom kuse onanuje kdekoli a kdykoli a mlátí lidi, kteří se mu posmívají. Jeho maminka potom pokaždé musí udělat dort s nápisem: Promiňte, prosím... - do třetice je zde Honza Břečka. Dvě zásadní příhody: Vypravěče, když byl ještě malý kluk, navlékli do gumové pláštěnky a vyrazili za nemocným příbuzným. Trpěl cukrovkou. Chlapci v gumovém brnění řekli, aby počkal na zahradě, na té stejné zahradě, kde stál i sádrový trpaslík. Vypravěč se tohoto trpaslíka nepopsatelně bál, protože měl podle něho obličejíček malého vrahounka. Chtěl nakouknout do místnosti, aby uviděl člověka, kterak ho zákeřná nemoc proměnila v zeleninu. Představoval si totiž, že člověk trpící cukrovkou má místo hlavy cukrovou řepu. Následkem klamného vysvětlení nemoci se jednoho dne pokusí o předávkování cukrem v domění, že dostane cukrovku a umře... Tedy zpět k sádrovému trpaslíkovi: Toho totiž hodlá použít jako stupátko, aby lépe viděl dovnitř. Obejde příšeru tak, aby jí neviděl do obličeje. Zrůda ho však "obejme" a nechce ho pustit, následuje pád a roztržení pláštěnky... Dalším zábavným momentem je, když se naši kamarádi rozhodnou, že vyrazí na cestu k moři autem. Při jedné tajné zkušební jízdě dvakrát omylem při cestě tam a zpět naberou policistu stojícího u cesty a nakonec ještě nabourají do jiného auta a je tu soud... Celá knížka se line v lehkém alkoholovém oparu. Otcové hlavních hrdinů jsou stejně, jako jejich synové, silní alkoholici. Jednou v hospodě ve značné opilosti podepíší tzv. poselství příštím generacím, kde napíší, že komunisti jsou svině, a že se k jejich straně nikdy nehlásili. Podepsaný papírek strčí za odstávající špricnu v hospodě. Jenže spolu s nimi podepíše i jeden výše postavený občan, kterému by případný nález listiny zničil kariéru a proto je prosí, aby mu ji pomohli hledat... Knížka se odehrává v době céčkové manie. Hrdinové knížky chtějí pomoci malému chlapci, který je vydírán staršími "kamarády" a proto, když v jednom lokále uvidí závěs vyrobený ze samých céček, neváhají ani minutu a celý ho otrhají a pak ještě utečou - bez zaplacení.
— 3 —
Stručný děj
Tři mladi kluci Petr, Břečka a Víťa žijící v době socialismu touží jet k moři. Plánují si cestu, kradou auto a učí se s ním jezdit, ovšem auto ani nebrzdí a dobře to nedopadá. Chodí do hospod a pijí, dělají různé hlouposti. Kamarádí se taky s Jirkou Ptáčníkem, ale ten si vymýšlí různé příhody, které určitě nikdy neprožil. Petr se zamiluje do Daniely prostřednictvím svého bratrance, jenž mu poví, že Daniela má problémy s ruštinou. Petr ji začne doučovat, ačkoli sám rusky neumí, ale jenom to předstírá. Daniela má ale přítele.
Otčím Béďa nesnáší komunisty a čím víc je nesnáší, tím víc pije. S Fáberou se zmítají mezi sochami, alkoholem a léčebnou. Když se jednou Béďa, Fábera a soudruh profesor Rozhoň opijí, napíší Poselství příštím generacím, které spočívá v nadávání na komunisty. Rozhoň a Fábera si myslí, že Poselství je zabudované ve zdi, ale Béďa si ho schoval doma. Béďa zhotovil sochu maršála Rybalka, za kterou by měl velké peníze. V rádiu Hlas Ameriky promluvila Petrova matka, všichni věděli, že je to velký problém. Béďa odešel. Naštvaný Rozhoň rozbil sochu maršála Rybalka.
Jirka Ptáčník řídil opilý a je souzen. Soudce ale měl pod stolem schovanou láhev alkoholu, která se vykutálela ven, a proto Jirkovi dají nejmenší trest.
— 4 —
Ukázka z knihy
Obávám se, že můj otčím nezačal zrovna nejlíp, když ho naposledy pustili z protialkoholního. Doplatil totiž na hrubou neznalost prostředí obyčejný cukrárny, která se mu cestou připletla do cesty. Zůstal tenkrát zcela osamoceně a bezradně zírat na prodavačku, jež na něj mrkala a s úsměvem téměř spikleneckým šeptala cosi o tom, že právě obdržela čerstvé doboše a kaliforňany. A on – odborník přes ty nejbizarnější alkoholické koktejly včetně Vídeňského taxikáře a Žižkovské brusle – tam jen stál, nejistě se rozhlížel a zkoušel si při tom představit, jak asi takový doboš vypadá.
„Já nevím ...“ opakoval stále, „ já nevím, dejte mi třeba támhleto ...“ a máchl rukou směrem k broušeným miskám plným banánů. A protože mu to moc chutnalo, dal si to ještě jednou a pak ještě několikrát a nakonec se v tý cukrárně sesul přímo pod stolek s mramorovou deskou a zůstal tam ležet až do příjezdu policie, který vyděšená kremrole hlásila, že pán měl desetkrát opilé banány, ačkoli ona mu doporučovala čerstvé kaliforňany a také doboše. Policajti byli asi v dobrým rozmaru a odvezli blábolícího otčíma domů, ale ne přímo domů, jen před barák.
„Ty vole !“ hvízdnul můj kámoš Břečka, když ho pozoroval, jak se válí na chodníku. „Jestli takhle vypadá po léčení, tak mi řekni, jak vypadal před ním ?“
