Celá e-kniha Cesta zpátky ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Vítr skučí ve zbytcích pažení a mračna táhnou kvapně přes měsíc. Světlo a stín se v jednom kuse střídají. Jdeme těsně za sebou, skupina stínů, ubohá, zubožená druhá četa, postřílená až na několik mužů, — vždyť celá rota má už sotva početní stav normální čety, — ale tento zbytek je vyzkoušený a vybraný. Máme mezi sebou dokonce ještě tři staré mazáky z roku čtrnáctého: Bethka, Wesslinga a Kosola, kteří všechno znají a kteří někdy vyprávějí o prvních měsících pohyblivé války bez zákopů, jako by se to bylo odehrálo za dob starých Germánů.
Každý si v zákopu vyhledává svůj kout, svoje doupě. Celkem se nic neděje. Světlíce, kulomety, krysy. Vilík jednu z nich vyhazuje virtuózním kopancem do výše a ve vzduchu ji půlí ostřím lopaty.
Ojediněle padají rány. Z pravé strany znějí vzdálené exploze ručních granátů.
„Doufejme, že to sem nepřijde," říká Wessling.
„Teď ještě dostat jednu do kokosu —" Vilík potřásá hlavou.
„Kdo má smůlu, zláme si prst, když se šťárá v nose," bručí Valentin.
Ludvík leží na stanovém dílci. Opravdu mohl zůstat ležet vzadu. Max Weil mu dává užívat tabletky.
Valentin mu domlouvá, aby pil kořalku. Ledderhose se pokouší vyprávět nějakou šťavnatou sviňačinu. Nikdo ho neposlouchá. Povalujeme se. Čas plyne.
Najednou to se mnou trhá a zvedám hlavu. Vidím, že i Bethke už je ve střehu. I Tjaden oživuje. Dlouholetý instinkt cosi hlásí, nikdo ještě neví co, ale určitě se děje něco zvláštního. Opatrně vykukujeme a posloucháme, oči přivřené v úzkou štěrbinu, abychom pronikli přítmí. Všichni jsou vzhůru, smysly všech jsou napjaty do krajnosti, všechny svaly jsou připraveny čelit tomu neznámému, co přichází a co může znamenat jen nebezpečí. Tlumeně haraší ruční granáty, s nimiž se Vilík, náš nejlepší vrhač, plíží kupředu. My ostatní ležíme, přitisknuti k zemi jako kočky. Vedle sebe objevuju Ludvíka Breyera. V jeho napjatých rysech není po nemoci už ani stopy. Má tutéž chladnou, vražednou tvář jako my všichni zde, tvář zákopů. Šílené napětí jí zmrazilo, tak neobvyklý je vjem, jejž nám tlumočí podvědomí ještě dlouho předtím, než jej mohly rozpoznat naše smysly.
Mlha se valí a vlaje. A najednou cítím, co nás všechny zaklelo do tohoto stavu nejvyšší pohotovosti; bylo to ticho, jež nastalo. Nic víc. Jenom naprosté ticho.
Už žádný kulomet, žádný výstřel, žádný dopad, žádné hvízdání granátů, nic, už vůbec nic, žádná rána, žádný výkřik. Je prostě ticho, úplné ticho.
Díváme se jeden na druhého a nemůžeme to pochopit. Je po prvé tak ticho, co jsme ve válce. Neklidně větříme, abychom se dověděli, co to znamená. Plíží se k nám plyn? Ale vítr není správný, odehnal by ho. Přichází útok? Ale to předčasné ticho by ho přece prozradilo. Co se jenom děje? Granát v mé ruce je mokrý, tak se vzrušením potím. Mám pocit, jako by mi každou chvíli měly prasknout nervy. Pět minut. Deset minut. „Už je to čtvrt hodiny," volá Valentin Läher. Jeho hlas zní v mlze dutě, jako z hrobu. A ještě pořád se nic neděje, žádný útok, žádné náhle houstnoucí, skákající stíny ...
Ruce se uvolňují a zase svírají, ještě pevněji. Už to nelze vydržet! Jsme lomozu fronty tak zvyklí, že teď, kdy na nás přestal najednou doléhat, máme
pocit, že musíme prasknout, vyletět do vzduchu jako balóny.
„Člověče, podrž se, je mír," říká najednou Vilík, a je to, jako když vybuchne puma.
Tváře se uvolňují, pohyby jsou najednou mátožné a nejisté.
Mír? Díváme se nevěřícně jeden na druhého.
Mír? Granát mi padá z ruky. Mír? Ludvík uléhá zase pomalu na svůj stanový dílec.
Mír? Bethke má v očích výraz, jako kdyby se jeho tvář měla v příští vteřině rozpadnout.
Mír? Wessling tu stojí nehnutě jako strom, a když odvrací tvář a obrací se k nám, vypadá, jako by se chtěl rovnou vydat na cestu a nezastavit se až doma.
Najednou, ani jsme to ve víru vzrušení skoro nezpozorovali, je mlčení u konce, temně duní zase palba děl a jako klování datlů zní zase v dálce palba nějakého kulometu. Uklidňujeme se a jsme skoro rádi, že zase slyšíme povědomé zvuky smrti.
