Přicházela pošta. Mikuláš byl zvyklý na to, že dostává jisté množství dopisů - obvykle od příjemců jeho novinkových dopisů, kteří si stěžovali, že jim zapřel dvouhlavého obra, smrtelnou epidemii a déšť domácích zvířat, tedy zajímavosti, které podle toho, co slyšeli, byly v nedávných dnech k vidění v Ankh-Morporku. Mikulášův otec měl rozhodně pravdu alespoň v jednom, a to když tvrdil, že lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí obout boty. A bylo úžasné, jak lidé chtěli těm lžím věřit.
Tahle pošta byla, jako... jako když zatřesete stromem a všechny ořechy se najednou sesypou na zem. Několik dopisů poukazovalo na to, že v minulých letech už byly chladnějších zimy, než je ta letošní, ale ani dva z nich se neshodly na tom, v kterém to bylo roce. Jeden z nich si stěžoval, že zelenina už zdaleka není tak legrační jako dřív, zvláště pórky ne. Pisatel dalšího dopisu se dotazoval, co má Cech zlodějů úmyslu udělat s nelicencovaným zločinem ve městě. Další dopis tvrdil, že za všechny zlodějny ve městě mohou trpaslíci, že by bylo třeba je vyhnat z města a už nikdy je tam nepouštět, aby nemohli okrádat poctivé lidi o výsledky jejich práce.
„Dejte tam titulek ,dopisy‘ a otiskněte je,“ řekl Mikuláš. „Dejte je tam všechny s výjimkou toho o trpaslících. Ten zní, jako kdyby ho napsal pan Větroměj. Nebo můj otec, ale ten by alespoň nenapsal ,otkrádat‘ a ,poctivejch lidůch‘ a taky by to nepsal inkoustovou tužkou.“
„A proč ten dopis ne?“
„Protože je útočný a pomlouvačný.“
„Jenže někteří lidé tomu doopravdy věří,“ nedala se odbýt Sacharóza. „S trpaslíky bývá opravdu dost potíží.“
„To je možné, ale stejně ho neotiskneme.“
Mikuláš přivolal Dobrohora a podal mu dopis. Trpaslík si ho mlčky přečetl.
„Jen ho tam dejte,“ zabručel nakonec. „Naženete místo. Udělá vám pěkných pár cicer[12].“
„Lidé proti němu budou protestovat,“ vrtěl hlavou Mikuláš.
„Výborně. Dejte tam i ty jejich protesty.“
Sacharóza si povzdechla. „No, asi je budeme potřebovat. Mikuláši, dědeček říká, že ani jeden z příslušníků Cechu rytců nám nevyryje jedinou ikonografii.“
„Proč ne? Můžeme si dovolit zaplatit jim požadované ceny.“
„Nejsme členy cechu. Všechno se to začíná komplikovat. Řekneš to Ottovi?“
Mikuláš si povzdechl a přešel k žebříku do sklepa.
Trpaslíci používali sklep jako ložnici, protože byli všeobecně spokojenější, když měli nějakou tu zem nad hlavou. Ottovi dovolili používat jeden vlhký kout, který si oddělil starým prostěradlem, přehozeným přes šňůru na prádlo.
„Strafim tě, Mikuláš,“ zahlaholil upír, který právě přeléval jakousi na první pohled velmi škodlivou kapalinu z jedné láhve do druhé.
„Musím ti říct jednu věc,“ začal Mikuláš. „Jak se zdá, tak bohužel neseženeme nikoho, kdo by nám vyryl tvoje obrázky na desku.“
Nezdálo se, že by to upíra nějak vyvedlo z míry. „Ja. Já o tom taky pržemýšlel.“
„Říkám to moc nerad, ale jinak to za téhle situace asi nepůjde -“
„Šádný proplém, Mikuláš. Fštycky se najde nějaká cestička.“
„Jo? Ale jaká? Já rýt neumím, ty ano?“
„Né... ale my fšechno tiskneme jenom f černé a pílé parfě, že jo? A papír je pílej, takže my flastně fšecko tiskneme černě, né? Já se tífal, jak trpaslíci dělají ty písmena a fšude leší zpytky tocho jejich kofu, a tak jsem skusil... ty fíš, jak rytci leptají fětší plochy kyselinou?“
„No, to vím,“ přikývl Mikuláš.
„No, takže jediná fěc, co já teď potřebuju, je naučit skržety malofat kyselinou. Pak konec proplému. Jak tostat šedifou - to chtělo trochu myslet, ale ržekl pych, že i na to mám -“
„To chceš říct, že bys dokázal přinutit skřety malovat obrázky přímo na tiskovou desku?“
„No jo. Je to jeten z těch nápadů, které jsou naprosto jasné, ktyž o tom začneš poržádně pržemýšlet.“ Otto vypadal téměř roztouženě. „Já o sfětle ufažuju pořžád. Fážně... poržád.“
Mikuláš si matně vybavil, jak kdysi slyšel někoho říkat, že jediný tvor nebezpečnější než upír posedlý touhou po krvi je upír posedlý touhou po něčem jiném. Všechno to pedantické, přímočaré a jednostranně zaměřené úsilí, které mělo …
