Výsměšek netrpělivě čekal, když se do jeho pracovny začali jeden po druhém trousit členové sboru, z nichž většina se donedávna zaměstnávala seriózní přednáškovou činností v učebně DMS20. Starší mágové potřebovali velké dávky přednášek, aby dokonale strávili svou potravu.
„Tak už jsou tady všichni?“ zeptal se „Dobrá. Sedněte si. A pozorně mě poslouchejte. Takže… Vetinari nemá albatrosa. Ten nepřiletěl celou cestu z Vyvažovacího světadílu, a jak se zdá, neexistuje tajné poselství, které musíme uposlechnout. Zatím všechno jasné?“
Starší mágové si vyměnili pohledy.
„No, nejsou mi jasné některé podrobnosti,“ ozval se děkan.
„Používal jsem diplomatického jazyka.“
„A nemohl byste být alespoň trošičku méně diskrétní?“
„Musíme poslat mága na Vyvažovači světadíl,“ řekl Výsměšek. „A musíme to udělat ještě dnes. Někdo odtamtud žádá Velkého mága a zdá se, že budeme muset nějakého poslat. Háček je v tom, že oni to píší ,mák‘.“
„Oook?“
„Ano, knihovníku?“
Knihovník Neviditelné univerzity, který prozatím podřimoval s hlavou na stole, se najednou prudce vztyčil. Pak odstrčil svou židli a zatímco mával rukama, aby lépe udržel rovnováhu, vyběhl na bočitých nohou z pracovny.
„Pravděpodobně si vzpomněl, že mu někdo včas nevrátil nějakou knihu,“ zabručel děkan. Pak snížil hlas. „Jsem tady skutečně jediný, kdo si myslí, že to nepřidává dobré pověsti univerzity, mít ve sboru opici?“
„Ano,“ přikývl Výsměšek. „To tedy jste. Náš knihovník je jediný známý knihovník, který vám dokáže utrhnout nohou ruku. To lidé respektují. Zrovna včera mě žádal představený Cechu zlodějů, jestli bychom nemohli přeměnit na opici i jejich knihovníka, a kromě toho je knihovník jediný z vás, vy mizerové, kdo zůstává vzhůru déle než hodinu denně. Každopádně -“
„No, ve mně to tedy vzbuzuje silné rozpaky,“ trval na svém děkan. „A kromě toho, on ani není typický orangutan. Přečetl jsem si o tom knihu. Tam se říká, že dominantní samec má mít mohutné lícní vaky. Má mohutné lícní vaky? Neřekl bych. A kromě toho -“
„Mlčte, děkane,“ zasyčel Výsměšek. „Nebo vás pošlu na Vyvažovací světadíl.“
„Já nevím, proč bychom tady měli chovat naprosto nevýrazného… Cože?“
„Žádají Velkého mága,“ zopakoval Výsměšek. „Okamžitě jste mi přišel na mysl vy.“ Jako jediný muž, který dokáže sedět současně na dvou židlích, dodal sám pro sebe v duchu.
„Říše?“ vydralo se děkanovi z úst jako podivné kváknutí. „Já? Ale oni nenávidí cizince!“
„Vy taky. Takže byste mohli skvěle vycházet.“
„Ale vždyť je to deset tisíc kilometrů daleko!“ začal děkan z jiné strany. „Každý ví, že tak daleko se pomocí magie cestovat nedá.“
„Eh. No, já bych řekl, že dá,“ ozval se hlas od druhého konce stolu.
Všichni zvedli hlavy a upřeli pohledy na Rozšafína Ctibuma, nejmladšího a až depresivně nejbystřejšího člena sboru. Ten držel v rukou složité zařízení z pohyblivých dřevěných lištiček a přes jeho horní okraj se rozhlížel po ostatních mázích.
„Víte, neměl by to být celkem žádný problém,“ pokračoval. „Lidé si většinou myslí, že ano, ale já jsem si jistý, že je to jen otázka pohlcení energie a přesného výpočtu relativních rychlostí.“
Toto prohlášení bylo následováno oním zmateným a poněkud podezřívavým tichem, které pravidelně nastávalo po většině jeho poznámek.
„Relativní rychlosti,“ opakoval Výsměšek.
„Samozřejmě, arcikancléři.“ Rozšafín se podíval na svůj prototyp posuvného pravítka a čekal. Věděl, že Výsměšek bude považovat za nezbytné dodat v tomto okamžiku nějakou poznámku, aby dokázal, že alespoň zčásti chápe, o čem je řeč.
„Pravda je, že moje matka byla jako blesk, když -“
„Já tím měl na mysli, jak se některé věci pohybují rychle, když jejich pohyb srovnáme s pohybem některých jiných věcí,“ vskočil mu do řeči Rozšafín, i když ne dost rychle. „Myslím, že bychom to mohli vypracovat poměrně rychle. Na Hexu.“
„To ne,“ řekl lektor Zaniklých run a odstrčil svou židli od stolu. „S tím zásadně nesouhlasím. To znamená zahrávat si s věcmi, kterým nerozumíme.“
„No, koneckonců, jsme mágové,“prohlásil Výsmě…
