Elfové ovšem byli i v domku Stařenky Oggové. Jediný kus nábytku nezůstal vcelku.
„Co neodnesli, to rozbili,“ posteskla si Stařenka.
Rozhrábla trosky na podlaze nohou. Zazvonilo sklo.
„To byl dárek, co jsem dostala od Esme,“ oznámila lhostejnému světu. „Stejně se mi nikdy moc nelíbil.“
„Proč to dělají?“ zavrtěl hlavou Casanovlez, když se rozhlížel kolem.
„Ti? Ti by klidně rozbili i svět, kdyby si mysleli, že to udělá nějaký pěkný zvuk,“ odpověděla mu Stařenka. Vyšla ven a začala šmátrat kolem trámů nízké doškové střechy, až nakonec s vítězoslavným zabručením vytáhla své koště.
„Vždycky ho schovávám pod střechu,“ vysvětlovala, jinak mi ho děti seberou a lítají na něm kolem domu. Můžete si sednout za mě, a upozorňuju vás, že to dělám proti svému přesvědčení.“
Casanovlez se otřásl. Trpaslíci až na výjimky nesnášejí výšky hlavně proto, že nemají mnoho příležitostí si na ně zvyknout.
Stařenka se poškrábala na bradě, přičemž zazněl zvuk, jako když přejedete kartáčem po skelném papíře.
„A budeme potřebovat krumpáč,“ uvědomila si. „V Jasoňově kovárně určitě nějaký bude. Tak si naskoč, chlapče.“
„Něco takového jsem skutečně nečekal,“ bručel Casanovlez, který na koště lezl se zavřenýma očima.
„Měl jsem na mysli takový příjemný, romantický večer, jen vy a já.“
„Vždyť je to romantický večer a jsme tady jen vy a já.“
„To ano, ale nenapadlo mě, že v tom bude figurovat i koště.“
Koště se pomalu zvedlo ze země. Casanovlez se zoufale držel proutí.
„Kam letíme?“ vypravil ze sebe.
„Na jedno místo v horách,“ odpověděla mu Stařenka. „Už je to kolik roků, co jsem tam byla naposled. Esme by se k tomu místu ani nepřiblížila a Magráta je moc mladá, než abych jí o něčem takovém vykládala. Jenže já tam chodívala často. Když jsem ještě byla děvče. Holky tam občas chodívaly, když chtěly uhnat - a sakra…“
„Cože?“
„Měla jsem dojem, že jsem zahlédla, jak něco přeletělo měsíc, a jsem si po čertech jistá, že to nebyla Esme.“
Casanovlez se pokusil rozhlédnout kolem a při tom neotevřít oči.
„Elfové nedokážou létat,“ zamumlal.
„To si myslíte vy,“ odpověděla mu Stařenka. „Létají na listech řebříčku.“
„Na listech řebříčku?“
„Jasně. Kdysi jsem to sama vyzkoušela. Nějakou zvedací sílu z nich vymáčknete, ale roztrhají každou látku. Já jsem pro pořádný svazek dobrého proutí. Vždyť vy byste se tady na tom měl cítit jako doma, mládenče. Magráta říká, že koště je jeden z těch sexuálních metafórů[37].“
Casanovlez otevřel jedno oko, a to jen na okamžik. Stačilo mu, když viděl, jak pod ním ubíhá střecha jakéhosi domu. Udělalo se mu špatně.
„Rozdíl je v tom,“ vysvětlovala Stařenka, že koště vydrží ve vzduchu mnohem déle. Kromě toho s ním můžete zametat dům, což v žádném případě nemůžete říct o - je vám dobře?“
„Musím vám říct, paní Oggová, že se mi to ani trošku nelíbí.“
„Jenom jsem se vám zkoušela zvednout náladu.“
„,Nálada‘, to se mi líbí, ale nemohli bychom se vyhnout tomu ,zvednout‘?“
„Už brzo přistaneme.“
„Hned se mi dělá líp.“
Stařenčiny boty zaskřípaly na udusané hlíně před kovárnou.
„Nechám to běžet, budu zpátky co by dup.“ Bez ohledu na trpaslíkovy zoufalé prosby o pomoc seskočila z koštěte a zmizela v zadních dveřích.
V kovárně elfové nebyli. Bylo tady přece jen příliš mnoho železa. Vytáhla krumpáč z kouta, kde bylo opřeno zahradní nářadí, a pospíchala nazpět.
„Můžete vzít tohle,“ řekla a podala Casanovlezovi krumpáč. Na okamžik zaváhala. „Štěstí nikdy není dost a musí se mu občas pomoct, co?“ dodala a s těmi slovy znovu zmizela v kovárně. Tentokrát byla venku ještě rychleji a strkala si něco do kapsy.
„Připraven?“
„Ne!“
„Tak vzhůru. A dávejte dobrý pozor. S otevřenýma očima.“
„A co mám hlídat? Elfy?“ zeptal se Casanovlez, když se koště v měsíčním svitu začalo zvedat vzhůru.
„Mohli by se objevit. Esme to nebyla v žádném případě a jediný, kdo tady ještě lítá, je pan Soulolit, bánší[38], a ten je velmi úzkostlivý, aby nám vstrčil lístek pode dveře, když se pohybuje v okolí. To kvůli kontrole vzdušného provozu, chápete.“
V…
