Několik set metrů po proudu od kouřícího spáleniště předměstí Morporku ve vodě u břehu něco zašplouchalo. Z řeky se vynořil podivný podlouhlý a na horní straně vypuklý předmět, očividně nasáklý vodou, který na spodní straně vystrčil stovky malých nohou a s čvachtáním se začal brodit blátivým pruhem k protisměrnému břehu.
Zavazadlo, špinavé od sazí, nasáklé vodou a velice, opravdu velice rozzlobené, se pracně vyškrabalo na vysoký břeh. Tam se zastavilo, otřáslo se jako mokrý pes a začalo se zaměřovat. Netrvalo dlouho a rozběhlo se drobným vlčím klusem. Na víku mu seděl malý a neobyčejně ošklivý pidimužík, který s nesmírným zájmem pozoroval okolní scenérii.
Bravd se podíval na Lasičku a pozvedl obočí.
„A to je celý,“ řekl Mrakoplaš. „Zavazadlo nás prostě dohnalo a neptejte se mě, jak se mu to podařilo. Máte eště nějaký víno?“
Lasička pozvedl prázdný měch.
„Myslím, že dnes v noci už jsi měl vína dost.“ zabručel.
Bravdovi se nakrabatilo čelo.
„Zlato je zlato,“ prohlásil nakonec rozhodně. „Jak se může člověk s tolika penězma považovat za chudýho? Buď jsi bohatej, nebo chudej, ne? To je logický.“
Mrakoplaš škytl. V tomto okamžiku už mu logika poněkud unikala. „No,“ začal ze široka, „já si myslim, totiž ten háček je v tom, že já bych řek, prostě - znáte voktiron?“
Oba dobrodruzi přikývli. Oktiron, ten podivný, druhově lesklý kov, měly zemích kolem Kruhového moře skoro stejnou cenu jako dřevo Myslícího hruškovníku a byl stejně tak vzácný. Člověk, který vlastnil jehlu z oktironu,nikdy nezabloudil, protože taková jehla vždycky ukazovala na Střed. Byla totiž citlivá na magické pole Zeměplochy a kromě toho se s ní téměř zázračně látaly ponožky.
„No, takže já si myslím, že zlato má taky takový magický pole. Je to taková finanční magie. Von tomu říká eko-nomika.“ Mrakoplaš se zahihňal.
Lasička vstal a protáhl se. Slunce už stálo poměrně vysoko na obloze a město v údolí pod nimi se halilo do mlhy a smrdutých par. A zlato taky, řekl si. Dokonce i obyvatelé Morporku dali ve smrtelném nebezpečí přednost své kůži před svými poklady. Je potřebné se tam porozhlédnout.
Jak se ukázalo malý mužík jménem Dvoukvítek spal. Lasička se na něj chvilku díval a pak zavrtěl hlavou.
„Jak to vypadá, je čas vyrazit do města,“ řekl nakonec. „Děkujem za skvělý příběh, čaroději. A co máš teď v úmyslu ty?“
Obrátil se k Zavazadlu, které před ním okamžitě ustoupilo a několikrát výhrůžně klaplo víkem.
„No, protože teď z města neplujou žádný lodě,“ zahihňal se znovu, „budem se muset vydat pěšky do Chirmu. Víte, musim na něj kapku dohlídnout. Ale heleďte, já to fakt neudělal...“
„Jasně, jasně,“ prohlásil Lasička chlácholivým tónem. Obrátil se a vyšvihl se na koně, kterého mu Bravd držel. Za krátkou chvilku se oba hrdinové na cestě k spálenému městu proměnili v malé tečky, za kterými se táhla dlouhá oblaka prachu.
Mrakoplaš podnapile zíral na spícího turistu. Na dva spící turisty. A protože se ocitl svým způsobem ve stavu mentální bezbrannosti, byl snadnou obětí útoku. Stal se obětí myšlenky, která se bezcílně potulovala rozměry a hledala vědomí, kde by se mohla usadit. Ta mu teď tiše vklouzla do mozku.
„No prosim,“ vtělil ji čaroděj vzápětí do pokroucených slov. „To je další malér, do kterýho si mě navez,“ zahuhlal, tiše se položil do trávy a okamžitě usnul.
