31. kapitola
To, co dělal Wan-To, bylo zmenšování - stejně chirurgické, jako když se nějaký zahradnický odborník snaží zachránit zimou zasažený keř.
Wan-To to tak samozřejmě nenazýval. Neměl se zahradničením žádné zkušenosti. Nikdy neviděl květinovou zahradu v období hynutí, kdy se rostliny připravují na zimní smrt; kořenům je dovoleno zemřít, stvoly uvadají, květy hnědnou a padají k zemi - všechno je zasvěceno růstu nových semen, jež znovu přivedou k životu nové rostliny, až se půda ohřeje.
Ale to, co dělal ve skomírajícím vesmíru on, bylo totéž. Bylo umožněno zemřít všemu kromě malého zrnka vlastního já, jež tvořilo podstatu Wan-Toa. Oči mohly oslepnout. Myšlenkové procesy se přísně omezily. Vzdal se vzpomínek - ach, tolika vzpomínek! Vzpomínek na věčnost Wan-Toova života, věky veselého dovádění ve své tisícovce obřích mladých hvězd, pýcha z tvoření vlastních hvězd, vlastních galaxií, vlastních kopií. Všechno muselo zmizet. Všechny vzpomínky na Wan-Wan-Wana a Milého a všechny jeho ostatní kopie - zmizely. Chuť hvězdy třídy G, která se mění na rudého obra, byla zapomenuta. Vzdal se požitků a hrůz z válčení se svými protivníky.
V malém tachyonovém semenu, jež bude Wan-Toem, ženoucím se mrtvou prázdnotou ke znovuzrození, nebylo prostě na takové věci místo. Ta malá stružka energie, kterou vyčerpal při jejich hromadění, už nemohla být takto promrhána, ale musela sama přejít v tachyonový vzorec.
Existovaly nějaké vzpomínky, jež se nemohl přimět odhodit.
Nemohl se přinutit odložit vzpomínku na onu mrňavou skupinku hvězd - může umírající člověk zapomenout na slib Nebe?
Takže když všechno ostatní zmizelo... když úkol přeměny sebe sama do semene byl téměř dokončen... dovolil si Wan-To luxus oživení všeho, co znal o té znamenitě zachovalé skupině.
Ano, ano, obsahovala tři hvězdy střední velikosti, prostě té velikosti, kterou měl rád! (čtyři naneštěstí v havarijním stavu, protože byly zničeny v té dávné válce - ale nepochybně byly teď už zase celkem více méně uzdraveny.) Několik dalších hvězd, ne tak půvabných jako domovy, ale ještě úplně ucházejících. A dokonce planety z pevné hmoty, ano. I ty byly Wan-Toovi teď, v jeho konečné chudobě, vzácné.
A na těch planetách- Wan-Toem otřásl záchvěv vzpomínky. Nepamatoval si tu podivnou věc, kterou mu říkala Hmotná kopie číslo pět, ale byl tu údaj, dlouho opomíjený, teď konečně přivolaný. Ano. Bylo to tak. Bylo známo, že planety jsou ovládány tím zvláštním a nezdravým fenoménem, živou hmotou.
Některé jejich části byly obydlené.
Wan-To na chvilku přerušil svoji činnost, aby si to promyslel.
Mohla být ta zapomenutá skutečnost nějak důležitá?
Potom převládl příjemný pocit. Ovšemže ne, plísnil se. Jak by mohla? Byli tak mrňaví a bezmocní. Nuže, bylo dokonce možné, že by mohli být docela zábavní - snad to pro něho mohla být jakási společnost, více méně jako kdysi dávno Milý a Roztomilý. V žádném případě by nemohli být hrozbou. Se zdravou hvězdou za sebou by je mohl celkem snadno anihilovat, pokud by se to ukázalo nezbytným - jako to udělal tolikrát předtím s tvory, kteří jim byli podobní.
Wan-Toa nikdy nenapadlo myslet na to, čím by se ti hloupí, malí tvorové s krátkým životem mohli stát... za několik desítek tisíc let.
