11. Heimat
Vyprávěl jsem vám o některých dobrých lidech a o některých zkažených lidech a teď nadešel čas, abych vám vyprávěl o jednom skutečně špatném člověku. Nebude se vám líbit, ale je třeba, abyste ho znali. Stručně jsem se o něm zmínil, když jsem mluvil o teroristech, ale nebyl jsem k němu spravedlivý. Určitě bych k němu byl rád spravedlivý –hodně spravedlivý, nejlépe při jeho dopadení– ale to se nestalo. Bohužel.
Jmenoval se Beaupre Heimat a kdysi byl v Nejvyšším Pentagonu dvouhvězdičkovým generálem.
Byl to právě Heimat, kdo přesvědčil Klářina nového manžela, že jediný způsob, jak lze dosáhnout míru a spravedlnosti, je pozabíjet spoustu lidí. To byl jeden z jeho nejnepatrnějších zločinů.
Kromě jiných špatností se jednou taky pokusil zabít mě osobně.
Možná i dvakrát, protože ne všechno při jeho soudu vyšlo najevo. Se mnou mu to nevyšlo. Ale s dalšími několika sty – nejmíň několika sty – byl úspěšnější. Heimat odmítl u soudu uznat, že se cítí vinen vraždou. Neříkal tomu vražda. Nazýval to revoluční spravedlností, protože byl terorista. Soudu ale na druhé straně nečinilo potíže nazývat to vraždou – nazývat každý jednotlivý případ vraždou – a za každou smrt dostal doživotí. A protože Heimat nebyl jen tak někdo, ale vážený generál amerických vesmírných sil, byly mu tresty sečteny. Heimat měl tedy strávit ve vězení celkem 8 750 let, ale čas ubíhal, a teď už mu do konce trestu zbývalo jenom 8 683 let.
Měl všechny důvody věřit, že si odkroutí všechny ty roky, den po dni, protože i zločinci byli ukládáni do strojové paměti. Trest mu smrtí nekončil.
Vlastně o generálovi Beaupre Heimatovi teď mluvím docela rád. Přináší mi to totiž vítané uvolnění. Po Albertově necitlivém předvádění nezměrnosti a nekonečna je myšlenka na pouhého člověka, který je naprosto opovrženíhodný, veliká úleva.
Heimatovy dny se velmi podobaly jeden druhému. Takhle své dny začínal: když se probudil, robot, se kterým spal, byl ještě schoulený vedle něho, ale on věděl, že už nespí. Taky věděl, že to není žena, ale robot, ale protože Heimatovi kromě něho skoro nikdo nikdy společnost nedělal, přestal tenhle moment rozlišovat.
Když Heimat svěsil nohy z postele, začala také vstávat. Strčil ji zase zpátky. Dost něžně po tom násilí předchozí noci. Ne zase moc něžně, protože (bohužel) měla značnou sílu.
Dívala se, jak se obléká, a za chvíli se zeptala: „Kam jdeš?“
„No,“ řekl Heimat, „asi se trochu projdu po pláži, pak přeplavu průliv a chytnu si letadlo do Los Angeles, kde mám v plánu vyhodit do povětří několik budov.“ Chvíli čekal na odpověď a žádné se mu nedostalo. Ani to nečekal. Bylo typické, že neměla vůbec smysl pro humor. Bylo to chronické zklamání. Heimat by měl ze života větší potěšení, kdyby se mu podařilo některého z těch robotů, se kterými spal, rozesmát – i když by ho to samozřejmě nepotěšilo tolik, jako kdyby je přiměl plakat bolestí. Úřady mu daly k dispozici ženské konstrukce, které vypadaly, voněly, chutnaly a na dotek byly jako lidi; proč neměly tolik taktu, aby to zařídily tak, aby taky cítily?
Heimata nenapadlo, že si nezasloužil příliš taktu od úřadů nebo od kohokoli jiného.
Jeho hlídací robot za dveřmi zamrkal a zašeptal: „Tak co, Heimate? Byla dobrá?“
„Nic moc,“ Heimat šel dál a konverzaci dokončil, aniž by se ohlédl: „Říkal jsem ti, že mám rád blondýny. Maličký. Mlaďounký. Křehký.“
Strážný za ním zavolal: „Uvidím, co budu moci udělat pro dnešní noc,“ ale Heimat neodpověděl. Myslel na to slovo, co právě použil – „křehký“ – a na to, jaký z toho měl pocit. Křehká. Maličká křehká blondýna. Živá! Skutečná lidská žena s malými křehkými údy zkroucenými a polámanými a s ústy křičícími a s obličejem zkřiveným bolestí –
V tu chvíli tu myšlenku zastavil. Ne proto, že by se zastyděl, protože Heimat už se dávno za nic nestyděl. Stopl to proto, že se mu moc líbila, s takovou zoufalou touhou, že se bál, že jeho obličej by mohl prozradit některé z jeho pocitů; jediné vítězství, kterého Heimat ještě někdy mohl dosáhnout, bylo nechat si…
