Středa, 9. prosince
Dnes mě Bruno Modjaleski do školy nedoprovázel. Opět na mě vyjukl z branky, čímž ještě více vyděsil Carlottin nervovej systém, již tak dost otřesenej, a vysvětlil jí, že má na čtyřiadvacet hodin zakázanej vstup do školy.
„Ten prcek zapřel všechno, cos říkala, ale i tak sem mu jich pár nandal,“ řekl Bruno, když se zájmem studoval Carlottino poprsí.
Polekaně natáhla ruku, aby si upravila podprsenku, ale pak si to rozmyslela. „Násilí není nikdy řešením problému,“ poradila mu.
„Není?“ zmateně zakoktal Bruno. „Ani když už v druhý půlce hry prohráváme o gól?“
„Ne,“ řekla Carlotta nemilosrdně.
„Ani když ke konci hry prohráváme o tři góly a je to finále mistrovství?“
„Ne, Bruno, to jsou jen slova.“
„A když jde o mistrovství světa?“
„Ne, ani tehdy ne!“ otočila se a odcházela pryč.
Bruno hvízdl na prsty. „Carly!“ zavolal. „Se mi líbí, jak při chůzi kroutíš zadkem!“
Ten zmetek! Carlotta spěchala alejí a připadala si jako kus flaksy.
V třídnický hodině se k ní naklonil Hároš a vyděšeně ztlumil hlas: „Carlotto, co se ti stalo s vlasama?“
„Proč? Něco v nepořádku?“ zašeptal sem a uraženě si uhladil roztřepanou frazůru.
„Máš nějaký podivný afro. Co se ti stalo?“
„No, Franku, vyprala sem si paruku a teď s tím nejde nic udělat. Je to fakt tak strašný?“
„Vypadáš, jako by ses dala k rastafariánům.“
„Proboha! No, budu se muset ještě víc ztratit v davu. Snad si toho nikdo nevšimne.“
Plán sice dobrej, ale nikoli dokonalej. Jak tak Carlotta kráčela školníma chodbama, cejtil sem na sobě zvědavý pohledy spolužáků. Po psaní na stroji sem se proplížl na hajzl a podařilo se mi ukecat jednu nahnědlou s dvaceticentimetrovým natupírovaným hárem nad vyškubaným obočim, aby mi půjčila lak na vlasy. Toto zpoždění mě stálo v hodině fyziky drahocenej plac těsně za Sheeni. Když sem přišel, zjistil sem, že už je obsazenej potlučeným Vijayem s levou rukou pěkně zavěšenou na pásce a s rozkošně napuchlým nosem v zakrvaveným kapesníku. Carlotta se posadila přes uličku a zářivě se usmála na svou přítelkyni, která se zdvořile snažila nezírat na mý háro.
„Dobré ráno, Carlotto,“ řekla Sheeni. „Vijaye právě napadla Janice Grifflochová. To je neuvěřitelné!“
„Ta holka je hysterická nestvůra,“ postěžoval si Vijay s plným nosem. „Měli by ji vyloučit.“
„To víš, to je láska,“ politovala ho Carlotta. „Neopětovaná láska může někdy vést k zoufalým činům. Již jsem se s tím setkala. Často se může přihodit i to, že násilí se pak pravidelně opakuje. Dej na mou radu, Vijayi, a nauč se karate nebo odejdi ze této školy.“
„Na žádnou radu sem se tě neptal!“ zasyčel.
I když se Vijay choval jako hulvát, považovala Sheeni za svou společenskou povinnost dodržet svůj několikrát odloženej slib a poobědvat s ním. Carlotta zatím s těžkým srdcem obědvala s Hárošem jako jeho host u stolu rádoby sportovců. Flegmaticky přežvykovala svůj sendvič a snažila se nevnímat ty dvě hrdličky na druhý straně jídelny.
„V šití teď dělám pěknou zvonovou sukni, Franku,“ poznamenal sem, abych se trochu probral ze svý malátnosti.
„Hm, Carlotto, a jaké barvy?“
„Černý.“
„Ach tak.“
„Kdybys chtěl, předvedu se ti v ní, až ji došiju.“
„Tak jo, Carlotto. A mimochodem, jak pokračuje tvůj plán zarazit tu nepřístojnost mezi tvým tatou a mou mámou? Vím zcela určitě, že mi ještě nekoupila jedinej vánoční dárek.“
„Fachčím na tom, Franku,“ štěkl sem na něho vztekle a celej sem vytuhl, protože Vijay zrovna položil svou odpornou tlapu na Sheenino holý rameno. Carlotta mu bude muset nechat zlomit i tu druhou pracku!
„Ani jedinej dárek,“ opakoval Hároš. „Porád jen lozí za tvým fotrem, tím votylým debilem!“
Carlotta se zavrtěla na židli. Sheeni právě položila svou rozkošnou paži na Vijayovo rameno.
„Zastřel toho parchanta,“ zasyčel Francois. „Víš přece, jak se dostat k puškám svýho otce, Franku. Naper to do něho!“
„Ale, Carlotto,“ zaváhal šokovanej Hároš. „Vždyť je to tvůj táta!“
„Tak si přestaň stěžovat a nech to na mně.“
„Teda ty seš ale netykavka,“ řekl Hároš. „Co je s tebo…
