Kapitola 19.
Pátek 18. prosince.
Kontejner.
V autě jedoucím tmou a poletujícím sněhem mezi vysokými vyhrnutými závějemi seděli čtyři lidé.
„Ostgard je tady nahoře doleva,“ ukázal Jon ze zadního sedadla, kde objímal Theinu schoulenou postavu.
Halvorsen odbočil z okresní silnice. Harry se díval na rozeseté statky blikající na vršcích nebo mezi shluky stromů jako majáky.
Poté, co Harry prohlásil, že Robertův byt už není bezpečným úkrytem, Jon sám navrhl Ostgard. A trval na tom, že Thea musí jet s ním.
Halvorsen vjel na dvůr mezi bílou obytnou budovou a červenou stodolou.
„Zavoláme sousedovi a požádáme ho, aby nám to tu traktorem trochu odhrnul,“ prohlásil Jon, zatímco se brodili čerstvě napadaným sněhem k obytné budově.
„Ani nápad,“ zamítl to Harry. „Nikdo nesmí vědět, že jste tady. Ani nikdo od policie.“
Jon došel ke zdi domu vedle schodů, odpočítal směrem vzhůru pět prken a zastrčil ruku do sněhu a pod dřevěné obložení.
„Tady,“ zvedl do vzduchu klíč.
Uvnitř se zdála být ještě větší zima, připadalo jim, jako by natřené dřevěné stěny zmrzly v led a způsobovaly, že se tu jejich hlasy zvučně rozléhají. Odupali si z bot sníh a vešli do velké kuchyně s pořádným jídelním stolem, kuchyňskou linkou, lavicí a kamny Jotul v rohu.
„Zatopím.“ Jon vydechl páru a zamnul si ruce o sebe. „U lavice bude určitě nějaké dříví, ale budeme potřebovat další z dřevníku.“
„Dojdu pro něj,“ nabídl se Halvorsen.
„Musíte si prohrabat cestičku. Pod stříškou venku stojí dvě lopaty.“
„Půjdu s vámi,“ zamumlala Thea.
Náhle přestalo sněžit a vyjasnilo se. Harry u okna kouřil a přitom přihlížel, jak Halvorsen a Thea v bílém měsíčním světle lehce zvedají čerstvý sníh. V kamnech praskalo. Jon seděl na bobku a zíral do plamenů.
„Jak vzala vaše přítelkyně to s Ragnhild Gilstrupovou?“ zeptal se Harry.
„Odpustila mi,“ odpověděl. „Jak jsem říkal, bylo to předtím, než jsem začal chodit s ní.“
Harry zíral na žhnoucí konec cigarety. „Stále vás nenapadá, co tak asi mohla Ragnhild Gilstrupová dělat ve vašem bytě?“
Jon zavrtěl hlavou.
„Nevím, jestli jste si toho všiml, ale vypadalo to, jako by byla spodní zásuvka vašeho psacího stolu vylomená. Co jste v ní měl?“
Jon pokrčil rameny. „Soukromé věci. Většinou dopisy.“
„Milostné dopisy? Třeba od Ragnhild?“
Jon zrudl. „To… si nepamatuju. Většinu jsem jich vyhodil, ale možná jsem si jeden nebo dva nechal. Tu zásuvku jsem zamykal.“
„Aby je Thea nenašla, kdyby byla v bytě sama?“
Jon pomalu přikývl.
Harry vyšel na schody vedoucí na dvůr, naposledy potáhl z cigarety, zahodil nedopalek do sněhu a vytáhl mobil. Gunnar Hagen to zvedl po třetím zazvonění.
„Přestěhoval jsem Jona Karlsena,“ informoval ho Harry.
„Specifikujte to.“
„To není potřeba.“
„Co prosím?“
„Je na bezpečnějším místě než předtím. Halvorsen tu dneska v noci zůstane.“
„Kde, Hole?“
„Tady.“
Harry tušil, co se chystá, když naslouchal tichu v telefonu. Pak se znovu ozval Hagenův hlas, tiše, ale nadmíru zřetelně.
„Hole, váš nadřízený vám právě položil konkrétní dotaz. Jeho nezodpovězení bude považováno za porušení příkazu. Vyjádřil jsem se jasně?“
Harry si často přával, aby byl ustrojen jinak, aby měl v sociálním styku trochu pudu sebezáchovy jako většina lidí. Jenže to prostě nedokázal, nikdy mu to nešlo.
„Proč to tak nutně potřebujete vědět, šéfe?“
Hagenovi se hlas třásl vztekem. „Já vám řeknu, až mi budete moct klást otázky, Hole. Jasné?“
Harry čekal. A čekal. A pak, když uslyšel, jak se Hagen nadechl, pronesl:
„Skansenský statek.“
„Cože?“
„Leží východně od Strommenu. Výcvikový prostor pro policii z Lorenskogu.“
„Dobře,“ pronesl Hagen nakonec.
Harry zavěsil a vytočil další číslo, přitom pozoroval Theu ozářenou měsícem a zírající směrem k latríně. Přestala odhrabovat sníh a stála tam jako přimrzlá v podivuhodně ztuhlé pozici.
„Skarre.“
„Harry. Něco nového?“
„Ne.“
„Žádné tipy?“
„Nic seriózního.“
„Ale lidi volají?“
„To jo, zjistili, že byla vypsaná odměna. Jestli chcete znát můj názor, nebyl to dobrý nápad. Pro nás t…
