Kapitola 15
„Tak už to má za sebou,“ pronesl muž stojící vedle Harryho a pokřižoval se. Byl to mohutný chlapík, opálený a se světle modrýma očima, které Harrymu připomněly namořené kulatiny a seprané džíny. Hedvábnou košili měl u krku rozhalenou a pod ní mu visel silný zlatý řetěz, jenž se na slunci matně a silně třpytil. Nos mu pokrývala hustá síť žilek a hnědá lebka pod ustupujícími vlasy zářila jako biliárová koule. Oči měl bystré a díky tomu vypadal zblízka na méně než na svých sedmdesát let.
Mluvil. Hlasitě a poměrně neuctivě na to, že byli na pohřbu. Jeho severonorský dialekt se zpěvavě rozléhal pod klenbou obřadní síně, avšak nikdo se po něm káravě neotočil.
Když vyšli ven před krematorium, Harry se mu představil.
„No ne, tak vedle mě stál celou dobu policista a já jsem o tom nevěděl. Dobře že jsem nic neřekl, to by mě přišlo draho.“
Dunivě se zasmál a podal Harrymu suchou pokřivenou stařeckou ruku.
„Roald Bork, důchodce s minimální penzí,“ představil se ironicky, ale jeho oči zůstaly chladné.
„Tonje Wiigová mi prozradila, že jste jakýmsi duchovním vůdcem místní norské komunity.“
„To vás asi zklamu. Jak vidíte, jsem starý a vetchý, žádný vůdce stáda. Navíc jsem se odstěhoval na periferii, a to jak v přeneseném, tak v doslovném významu.“
„Opravdu?“
„Do Tartaru hříchu, thajské Sodomy.“
„Do Pattaye?“
„Správně. Bydlí tam pár dalších Norů, které se snažím tak nějak usměrňovat.“
„Dovolte mi, abych přešel rovnou k věci, pane Borku. Právě jsme se snažili dovolat se Ovemu Kliprovi, zastihli jsme ale jenom vrátného, který tvrdí, že neví, kde Klipra je ani kdy se vrátí.“
Bork se zachechtal. „Jo, to je Ovemu podobné.“
„Jak jsem pochopil, navazuje raději kontakty sám, jenže my tady zjišťujeme okolnosti úmrtí norského občana a já nemám moc času. Pokud tomu dobře rozumím, jste Kliprovým blízkým přítelem, jeho jakýmsi spojovacím článkem s okolním světem.“
Bork naklonil hlavu ke straně. „Nejsem žádný jeho pobočník, jestli máte na mysli tohle. Ale jinak je v podstatě pravda, že mu občas zprostředkovávám kontakty. Klipra nerad mluví s lidmi, které nezná.“
„Zprostředkoval jste mu i kontakt s velvyslancem?“
„Poprvé ano. Ale Kliprovi se velvyslanec líbil, takže potom se spolu celkem stýkali. Velvyslanec také pocházel z oblasti Sunnmøre, ačkoli byl z venkova a ne pravý ãlesunďan jako Klipra.“
„Zvláštní, že tady dnes není, že?“
„Klipra je neustále v poklusu. Několik dní mi nezvedl telefon, proto odhaduju, že je někde na obhlídce svých obchodů ve Vietnamu nebo v Laosu a ani neví, že velvyslanec zemřel. O té události se zrovna nepublikovaly články s palcovými titulky.“
„K tomu přece ani není důvod, jestliže člověk zemře na selhání srdce,“ odtušil Harry.
„Aha. A proto je tu norská policie?“ zeptal se Bork opět ironicky a osušil si velkým bílým kapesníkem pot ze zátylku.
„Rutinní postup v případě úmrtí velvyslance v zahraničí,“ odvětil Harry a napsal na rub vizitky telefonní číslo na stanici.
„Tady na tom čísle mě můžete zastihnout, pokud by se Klipra objevil.“
Bork si vizitku prohlédl, zatvářil se, jako by chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel, zastrčil vizitku do náprsní kapsy a pokývl.
„Kdyby něco, budu na vás mít aspoň spojení,“ podotkl, pozdravil a odkráčel ke starému landroveru. Za ním se zableskl čerstvě umytý červený lak vozu stojícího zpola na chodníku. Bylo to totéž porsche, které Harry viděl přijíždět před Molnesův dům.
K Harrymu přistoupila Tonje Wiigová. „Doufám, že vám Bork dokázal pomoct.“
„Prozatím ne.“
„Co povídal o Kliprovi? Věděl, kde je?“
„Nevěděl nic.“
Stála tam dál a Harryho přepadl nejasný pocit, že čeká na něco víc. V záblesku paranoie si vybavil kamenný pohled Dagfinna Torhuse na letišti Fornebu – žádné skandály, jasné?. Je možné, že by jí nařídili, aby Harryho sledovala a ohlásila jim, pokud by zašel příliš daleko? Pohlédl na ni a okamžitě tu myšlenku zavrhl.
„Komu patří to červené porsche?“ zeptal se.
„Porsche?“
„Tamhleto. Myslel jsem si, že vy holky z Østfoldu znáte všech…
