O velké krmítkové sázce
Milá Minko, jistě jsi zpozorovala jedno: že všichni strejdové až na mne - mají vážné vady. Nejvíc postižený je ovšem strýček Arno. Nejenom že se pořád kartáčuje a češe. On ke všemu ještě lže jako cikán. Netvrdil ti, že skočil na lyžích dvě stě kilometrů?
"Tvrdil," zaculila se Minka.
"No vidíš! A skočil jich sotva sto čtyřicet. Šedesát si přilhal. Vůbec bych se nedivil, kdyby ti taky nalhal, že vyhrál v naší velké krmítkové sázce. Znám ho jako své boty. Vždyť máme chalupy vedle sebe.
Celou zimu krmím na chalupě ptáčky. To by například strejda Aleš nedělal. Ten ptáky nekrmí. Pouze je jí. Nejraději husy, kachny a krocany. Co se nedá jíst, o tom tvrdí, že je škodná. Sýkorky a chocholoušci jsou podle něj škodná. Dokonce se chystal do Jižní Ameriky. Že tam vystřílí všechnu škodnou. Že vystřílí všechny rajky. Nejkrásnější ptáky na světě. Jelikož jsou prý škodná. Protože se nedají jíst. Ten teda na krmítko nesype. Neboť považuje ptáky za své nepřátele. Protože prý ho budí svým zpěvem ze spánku.
Strýček Roman ptáčky krmí. Ale ne z lásky. Krmí je tak, aby dostali ledvinové kamínky. Nebo srdeční vadu. Aby je pak mohl operovat. Aby si na nich nacvičil transplantace. Víš, co je transplantace? To přišiješ člověku do těla ledvinu druhého člověka. Nebo srdce. Nebo prostě něco.
Strýček Roman přišil jedné sýkorce do krku kohoutí hlasivky. A kohoutovi sýkorčí. Kohout pak švitořil a sýkorka kokrhala.
Jiné sýkorce vyměnil hlasivky s hříbětem. Hříbě švitořilo a sýkorka řehtala. Sýkorka pak chtěla mermomocí běžet Velkou pardubickou a tahat žebřiňák. Hříbě dorostlo na klisničku. Ta snesla sedm vajíček v dutině prastaré lípy. Vyseděla z nich chlupatá sýkorčata s kopýtky. Nasbírala pro ně den co den tolik housenek, kolik sama vážila.
Strýček Arno ptáky taky nekrmil. Aby se od toho nezamazal. Loni je však krmil, protože se rád sází.
Loni, když přišla zima, jsem postavil krmítko. Před okny své chalupy. Strýček Arno ho spatřil a řekl:
"Tak malé krmítko? To k tobě lítají tak malí ptáčci? Vsaď se, že větší přiletí na moje!"
"O co?" zeptal jsem se.
"O kartáč na vlasy."
Arno se sází hlavně o parádu. O kartáče, zrcátka, kolínské vody nebo o stříbrné knoflíčky do košile.
Plácli jsme si.
Druhý den postavil před své okno svoje krmítko. Bylo větší než psí bouda. Uneslo by nejen sýkorku, nýbrž i vepře, kdyby si přiletěl klofnout.
Potom natáhl ze své chalupy ke mně telefon. Abychom se mohli domluvit, co ke komu přiletělo. Jen to udělal, spustil se sníh.
Pověsili jsme na budky lůj. Do krmítka jsme nasypali krmení. Za chvíli se krmítka jen vařila! Přiletěly sýkory koňadry, modřinky, babky a uhelníčci. A taky vrabci a kosi.
Po obědě volal Arno:
"Mám tu brhlíka!"
Jenže mě přiletěla červenka. Ta má být v zimě v teplých krajích.
"Přiletěl zvonek," volal zase Arno.
Jenže zvonků je jako vrabců. Ale mne navštívil strakapúd a pěvuška modrá. Pěvuška má být taky spíš v teplých krajích.
Takže když se setmělo, přinesl mi Arno kartáč na vlasy. Uznal, že červenka, pěvuška a strakapúd jsou vzácnější než zvonek a brhlík.
"Vsaď se, že zítra přiletí vzácnější ptáci na moje krmítko," řekl mi.
"O co?"
"O froté župan!"
Plácli jsme si, třebaže nemám župan z froté látky. Arno odešel, ale potutelně se usmíval.
Ráno se v jeho krmítku černalo něco pořádného.
"Co to je?" volal jsem Arnovi.
Byl to kocour.
Arno se strašně rozzuřil. Aby vyhrál župan, nalíčil na krmítko vepřovou kotletu. Aby přiletěl jestřáb. Teď měl po kotletě. Vzal hůl a hnal kocoura šestkrát okolo chalupy.
"Stůj a ruce vzhůru!" hulákal pořád. Při sedmém okruhu došly kocourovi síly. Posadil se a zdvihl tlapky nad hlavu.
"Ukradl jsi kotletu, budeš pykat!" křičel Arno. "Na krmítko s tebou, ty psí synu!" A strčil kocoura do klece po kanárovi. Pak ho postavil na krmítko místo kotlety. Do hodiny přiletěl jestřáb.
Mně to pohněvalo. Krmení je přece krmení a ne návnada! Kdo chce kam, pomozme mu tam!
Šel jsem do krámu a koupil xaverovské kuře. Položil jsem ho na krmítko. P…
