Poděkování pana Majora
Máme štěstí, že je nás jenom patnáct miliónů, protože v takovém státě je pouze asi tak dvanáct miliónů názorů na to, co by se mělo hlavně dělat. Zatímco vaše názory jsou představami téměř výlučně dotačními nebo odpustkovými, ale klíčovými, můj sen je bezrozpočtový, jenomže naivní, obstarožní a hlavně čtvrté kategorie v pořadí důležitosti. Sním totiž o tom, jak by se žilo našim nerudným, netýkavým a popudlivým národům, kdyby se k nám rozšířila epidemie zdvořilosti.
Pánubohu se totiž kdysi trošku zatřásla ruka a do genového řetězce nám ukápl o krapánek víc fosforu nebo čeho. Následkem čehož se u nás žije nejpříjemněji vždycky, když je u nás nejhůř. Volám za svědky vás, kdo taky pamatujete všech devět našich prezidentů (de facto deset), a taky pár říšských protektorů a generálních tajemníků.
Vy totiž víte, jak slušní, bratrští a nesobečtí dovedeme k sobě být, když nic nesmíme a když máme jako národy na kahánku. Jakmile vstaneme z polomrtvých, hned nám otrne a kdeže loňské sněhy jsou!
Já teda vím, že nesmíme být chamtiví a nesmíme se domnívat, že u nás bude pořád nejhůř bez našeho přičinění. Jenomže o některé věci se přičiňovat ani nemusíme, po nich stačí jen vztáhnout ruku. Té zdvořilosti se dá například naučit rychleji než cizímu jazyku. Ona je věcí podobného výcviku, po jakém vám dá pes pac, kůň hrábne třikrát nohou či papoušek vám řekne „dobrrrý den, ty potvorrro.“
Nás starší popuzuje, že dost zdvořilá není hlavně mládež. Jí by to nic nestálo, jelikož zdvořilost se dá prasnadno odkoukat. Mládež okouká kdeco a ráda by i zdvořilost, jenomže tu nemá od koho. Když se totiž setká například se mnou, je konsternována tím, jak ukrutně zívám. Což není z mé strany projev nezdvořilosti, nýbrž nevyspalosti. Neboť když vypukla válka v Perském zálivu, začal jsem se dívat na zprávy BBC vysílané v naší televizi. Ty jsou tak skvělé, že se na ně dívám dodnes. Jsou ovšem vysílané až o půlnoci, neboť polistopadová televize převzala od televize posrpnové jednu osvědčenou zásadu:
že to, co je ke koukání, zařadí do vysílání, až když slušní lidé dávno spí. Dívám se tedy o půlnoci, potom každého pohoršuju svým zíváním, ale zato vidím nejdůležitější události dne, ty“„dne, měsíce či roku. A proto vám mohu říct, kde mi vlezlo do hlavy to mé naivní, obstarožní a okrajové téma.
Válka v Perském zálivu byla v plné síle, BBC mi ukazovala moře pokryté úděsnou ropnou skvrnou, bombardéry sestřelovaly mosty přes Eufrat, my všichni čekali, zda Saddám použije chemické a biologické zbraně, kterými vyhrožoval, a britský premiér pan Major denně předstupoval před televizní kameru v uličce Downing Street, aby řekl, jak se věci vyvíjejí. Samozřejmě, že mě fascinovaly ony křížky na zaměřovací optice a přesnost těch zásahů. A přesto mým největším zážitkem z těch dnů nebyl žádný přesný zásah ani pozdější útok tankových jednotek pouští. Byl jím jeden z příjezdů pana premiéra k jeho úřadu.
Jeho vůz totiž zastavil, John Major na rozdíl ode mne pružně a bez hekání vystoupil, a teď se podržte: první, co udělal, nebylo, že by se vítal se členy svého kabinetu, nebo kdo to tam čekal. A třeba by měl - uvědomte si, že na předsedu vlády nikdy nečekají nějaká ořezávátka, nýbrž pouze osobnosti! On však, dříve než se s nimi přivítal, poděkoval - svému řidiči za svezení! Rozumíte mi? Byla válka a on nejdříve poděkoval svému šoférovi!
Jistě to nedělá den co den, ale nedivte se, že sním o tom, jak tento duch dorazí i k nám do Čech, na Moravu, do Slezska, na Slovensko, Těšínsko, Opavsko, Hlučínsko i vedle na Podkarpatskou Rus. A že vám přeju, abyste to jednou v životě dotáhli až na šoféra předsedy britské vlády. I když už někoho k poděkování máte i doma a v práci, nebo třeba vedle v zelinářství.
