Bílé na bílém
Tak jsem měl chuť si kleknout a prosit se slzami v očích, ať zůstaneme svoji, ale už jsem tak umyšlenej a utrápenej, že klekat nebudu-kdoví, jestli bych v tomto věku ještě vstal. Tím spíše, abych prosil. Vždyť jsem z generace, která prožila vkleče a v prošení celý život, jenž byl a dodneška je zorganizován tak podivně ponižujícím způsobem, že člověk má sice na kdeco zákonný nárok či dokonce právo, ale přesto musí o jeho splnění vždycky poprosit. Vždycky si musí podat žádost: o důchod, o to, aby si směl opravit střechu, o všechno.
Nuže, bez požádání a bez prošení potvrzuji, že Slovensko je tak krásná země, až srdce v těle skáče. Prošel j sem ho párkrát pěšky - například hned jako student jsem šel pěšky z Bratislavy přes Žilinu do Tater, pak z Bánské Bystrice přes Dobšinou do Tater a z Košic přes Bardejov do Tater. Tenkrát j sem se já upřímně bál o jeho identitu, protože mě skličovalo, že tam každý mluví jen maďarsky. A zároveň mě hřálo u srdce, že mi tam každý dělá jen dobré.
Později jsem ho projel, a nejenom s bejbinkou. Jenže to jsem ho ani nepoznával, protože nic už nebylo tak, jako když jsem šel pěšky. Maďarsky se mluvilo jen v nížině a na východě, všude byla samá továrna, samá přehrada a zdrž, ty roubené dědiny z pohádek byly rozebrané nebo rozbírané a místo nich stály moderní zděné domky, stejné jako u nás nebo v Německu.
Jít pěšky z Bratislavy do Tater bych si sice ještě troufal, ale od toho prvního pochodování jsem se změnil více než to Slovensko, jenomže k horšímu. Už by mi ta cesta neodsypávala, už by mi trvala možná tak dlouho jako jednání o státoprávním uspořádání.
Neprožil jsem s touto republikou všechno, ale zažil jsem toho dost. Nezažil jsem sice ty prvopočáteční pokusy o její roztrhání po první válce, kdy ještě nestály ani hraniční patníky. O těch pokusech o odtržení pohraničních oblastí, kterým se pak říkalo názvem jediné z nich, Sudety, jsem si jen přečetl. Četl jsem si s úžasem o požadavku, aby byla z republiky vyčleněna města Jihlava, Brno a Olomouc a jen jsem si četl i o prvních pokusech o odtržení Slovenska. Ale ty další si už pamatuji. Ještě v obecné jsem celým svým školním srdcem nenáviděl Henleina a jeho stranu, která ve svých nenávistných demonstracích a nových a nových nepřijatelných požadavcích měla jediný cíl: domů, do Říše. Zažil jsem ty chvíle jeho velkého triumfu, kdy naše pohraničí bylo skutečně odtrženo a kdy si další kusy mé vlasti honem honem odnesli v zubech naši tehdy zcela jiní sousedé. To jsme ale čekali. Úplně zmraženi jsme byli i my, kluci, až odtržením Slovenska. Tátové ho nevylučovali, tátové doma mluvili o Hlinkově gardě, o luďácích, ale pro nás bylo tak neuvěřitelné, jako představa, že by od nás utekla naše maminka a už by nás nikdy nechtěla.
Hleděli jsme doma bezradně na novou mapu vlasti. Donedávna se svým tvarem podobala trošku medvídkovi a trošku ležícímu hříbátku, jehož ouška a čumáček tvořily Šluknovský, Frýdlantský a Ašský výběžek a jehož tělíčko tvořilo právě Slovensko. Ten nový zbytek republiky měl obrysy pohozené lebky. Ale ať vypadal jak vypadal, byl pořád přece jenom náš. To nejhorší nás, jak víte, teprve čekalo: přišli jsme i o něj.
Nebudu komentovat válku a posledních čtyřicet let, vzhledem k tomu, že všechno vypadá na to, že už zase přestaneme být státem nevel kým a staneme se státem malým. Nikdo to sice neříká, ale kdo z vás je vycvičený ve čtení mezi řádky (a kdo není?!), ten to tam vidí jasně bílé na bílém. Je mi to stejně líto jako vám, kdo jste se narodili v první či třeba pozdější republice. A stejně jako vy nevím, jak se tomu dá při zachovávání lidských práv a při zachování si jisté důstojnosti a cti zabránit. Jenom vím, že není nic horšího, než nad tím lomit rukama a pro slzy nevidět. Neboť jako pamětník vás ujišťju, že i v malém státě se dá žít. Zrovna v tom zbylém, lebkovitém stádečku a v protektorátě žil tak báječný a jednotný národ, že mi dodnes není jasné, kam se vlastně poděl. V něm se lidé večer co večer sesedávali na lavič…
