Jaro, sbohem (Jaroslav Seifert)

— 1 —

— 2 —

Červen

Je horké letní odpoledne,
vlny jsou věčně neposedné,
dotknou se břehu a jdou zase.
Spí dívka, nebo usmívá se
na kolemjdoucí jedním okem?

Já nevím, ale nad potokem
spletly dvě vážky pružná křídla.

Ach, proč mě tenkrát nepobídla!
Přimhuřujíc své dlouhé řasy,
možná že tehdy myslila si:
jde kolem, v duchu říká - kdyby,
a nakonec mě nepolíbí.

— 3 —

— 4 —

— 5 —

Píseň o jízdě na kolenou

Zjeví se někdy volán nevolán
kapitán Nemo nebo Korkorán.

Ten první přijde v ruce s kompasem,
druhému meč se houpá pod pasem.

Odejde první, zmizí ve světě,
tygřici druhý hladí po hřbetě

a také zmizí v hustém pralese;
už je to dlouho, co tak známe se.

Někdy však přijde - to je nejsladší,
můj otec, zvolna přejde pavlačí

a vejde tiše, vstane ve dveřích,
jak by chtěl z šatů setřást sníh.

Co jsem se naplul moři s Nautilem,
v pralese brouzdal vlhkém, zavilém!

Však v nejkrásnější byl jsem pevnině,
když tatínkovi jel jsem na klíně.               

— 6 —

Píseň o kyvadle

Kolikrát už mě napadlo,
k večeru, když se šeří,
že hlídalo mě kyvadlo
jak voják u mých dveří.

Když škvírou kamen vyráží
na strop chvost rudých peří,
kyvadlo jako doma na stráži
chodilo u mých dveří.

Když na pavlači zábradlí
vrhlo stín tichých zeber,
když přišly sny a přepadly,
řeklo: Za kliku neber!

Živote, jak šly hodiny
pomalu na pokraji,
teď, když se loučím se stíny,
tak strašně pospíchají.               

— 7 —

Píseň o slabikáři

Zní opět staré vzpomínky,
nikdo jim neodolá:
Jde chlapec vedla maminky
a už začíná škola.

Slabikář vidím v duchu zas
s obrázky Alšovými.
Bože, bylo tam tolik krás,
jež dávno zapadly mi.

Neskáče pes už přes oves,
jak tenkrát v písničce skromné,
větříček sice foukal dnes,
neshodil hruštičku pro mne.

Tak jenom napadlo mi,
jak jsem v té knížce čítal.
čas letěl nad těmi deskami,
já roky nepočítal.               

— 8 —

— 9 —