II. ČÁST
Pšenice
kapitola/1
„Jak se to tady jmenuje?“ zeptal se Ferguson.
„Invalidovna,“ odpověděl Raebyrne. Byl vytáhlý a pohupoval se; měl poďobanou tvář a velké kulaté světlemodré oči.
„Co je to za jméno? To je nějaká nemocnice?“
„Vypadá to tak, co myslíš?“
„Hele, můžeme se podívat po památkách, seržante?“ zeptal se Turner. „Po přehlídce?“
„Možná,“ odpověděl Sam Damon.
„Jak dlouho tady na tom slunci ještě budeme muset stát?“
„Dokud bude potřeba.“ Damon přelétl očima první řadu. „Dostalo se vám jedinečný pocty. Jste první americká jednotka, která provede přehlídku před obyvateli Paříže. Chci, abyste pochodovali jako vojáci a ne jako nějaká banda farmářů nebo akrobatů. Držte lokty dozadu a dívejte se dopředu. A nehodlám snášet nějaký pokukování po děvčatech. Budeme pochodovat po nejslavnějším bulváru světa a já chci, abyste se podle toho chovali.“
„A co pak, seržante?“ zeptal se Raebyrne. „Co budem dělat pak?“
„Pak se půjdeme poklonit hrobu Marie Josepha Paula Yvese Rocha Gilberta du Moitier, markýze de Lafayette.“
„No sakra! Ten musel dostat křeč do ruky, už když se zapisoval v hotelu…“
„Hej, seržante,“ vyzvídal Ferguson, „je pravda, že v Paříži všichni dostaneme tři dni vycházky?“
„Ne, není. A už s těma skopičinama přestaňte.“
„Nepřipadá mi správný, že máme čekat my na ně,“ podotkl Raebyrne. „Oni by měli čekat na nás. Doplazili jsme se sem přes půl světa, abysme je dostali z bryndy, ne?“
Prapor byl nastoupen na slavnostním nádvoří pařížské Invalidovny. Vojáci stáli v pohovu, což mělo znamenat jednu nohu vpředu, ale ne vždy to tak bylo. Damon po nich pozorně přejel očima a pomyslel si: Proboha, tyhle děti. Byli skoro stejně staří jako on, někteří dokonce starší, ale on je vycvičil a vytrénoval a naučil, jak si vyčistit pušku a omotat správně ovinovačku, a teď si připadal jako otec nepořádných, darebáckých dětí. Zachytil Devlinův pohled – sloužil teď jako desátník u druhé čety – a významně na něj mrkl. Byli to dobří chlapi, ale prostě neměl čas pořádně je vycvičit. Přišli do tábora rovnou z odvodového střediska, sestavili z nich pluky a divize a přepravili je do Saint Nazaire, dřív než se mohli naučit, kterým koncem pušky se střílí anebo jak se postarat o zbraň. Teď je vybrali, aby se ze všech amerických jednotek zrovna oni předvedli v Paříži. Francouzům to zvedne morálku, prohlásil major Caldwell; Francouzi jsou lační prohlédnout si Američany – a bůhvíjak to ti chlapci zvládnou…
„Raebyrne,“ řekl, „zapněte si límec.“
„Škrábe mě na ohryzku, seržante. Já si ho včas zapnu.“
„Zapněte si ho hned,“ ostře mu přikázal Damon. „Totéž platí i pro vás, Turnere.“
Zbystřil. Od Seiny se blížil francouzský oddíl – stálým, skoro urozeným krokem; vojáci švihali pažemi v dokonalé shodě. Azurové pláště splývaly přes rajtky a modré helmy zářily starobylou elegancí jako helmy napoleonských kyrysníků, jen bez chocholů z per. Ve slunci se jim třpytily dlouhé bajonety. Zjizvené tváře měli pokryté vousy a na levém rukávu řádku vodorovných proužků. Čekající prapor zmlkl; okované boty francouzských vojáků zazvonily na šedivé dlažbě.
Velitel praporu major Caldwell zavolal: „Poré…“ Damon zahlédl profil kapitána Crowdera, který zakřičel: „Roto…“, a po něm poručík Harris zazpíval: „Četo…“ a všemi vojáky projel záchvěv, jako vždy před přehlídkou.
„Pó-zor!“
Řady se svižně srazily. Celkem to šlo. Raebyrne se trochu opozdil a Brewster se kýval. Francouzi napochodovali těsně před ně, zastavili se a otočili. Se svými divokými černými vousisky vypadali barbarsky, jako bažinné krysy a dřevorubci navlečení do uniforem – ale když švihli puškami, jednali jako jeden muž.
Major Caldwell zavelel: „K poctěéé“ a kapitáni a poručici to slovo znovu opakovali v proměnlivých ozvěnách, které se rozléhaly po nádvoří: „K poctěéé… k poctěéé…“
„Zbraň!“ Pušky se zvedly a zachřestily v dlouhých řadách. Tentokrát to bylo strašné. Starkie špatně uhnul rukou, Raebyrnova puška se vznesla do vzduchu jako balon a na chvilku hrozilo, že Turner zbraň upustí …
