5.
Byla noc. Navíc začalo pršet. Přesto měsíc zaléval skrovným světlem okolní prales, vydávající svůj šum. Listí se chvělo na stromech. Ze všeho kapala vlhkost, mlha se těžce valila nad oběma břehy.
"Tady na nás počkejte," přikázala CO Kinhovi. Pak s Rambem vystoupili ze člunu. Voda jim dosahovala sotva po kolena, když se brodili ke břehu. "Až se vrátíme, dostanete zbytek." Zdálo se, že Kinh není nijak nadšen, protože by nerad ještě jednou upoutal pozornost nějaké hlídky. Ale touha po penězích u něho byla silnější, než ohled na vlastní nervovou soustavu, "Háček je v tom, jestli se dá tomu chlápkovi věřit," říkal si v duchu Rambo, když se prodíral na okraj břehu. Celkem vzato, snad uváží, že riziko s tím spojené není tak velké. Ale co když k takovému názoru nedojde a až se oni vrátí, bude loď pryč? Co by se stalo? Museli by se poohlédnout po jiném dopravním prostředku. Nic víc.
Ale pak mu přišlo na mysl ještě něco. Kdyby si Kinh umínil, že je nechá ve štychu, pak to mohl docela dobře udělat už dávno. Zabít je a sebrat jim všechny peníze, co mají. Osm pirátů proti dvěma.
Proti takové přesile neměl s CO nejmenší šanci. Tuhle okolnost nemohl Kinh opominout. A také je mohl odstranit hned na začátku celé cesty. Když je přesto dopravil až sem, proč by teď neměl splnit i druhou část dohody a počkat tady na ně? Rambovi sice táhly hlavou pochybnosti, ale skutečnost, že Kinh slíbil počkat, ho trochu uklidňovala.
Když došli až k samému břehu, našlápl na něco kulatého, co se dalo do pohybu a začalo se valit dolů. A hned nato tu byla další podobná překážka.
Téměř současně zaslechl, jak CO vstoupila na předmět, který krátce a suše zapraskal. Rambo se ustaraně zastavil. Co to mohlo být? Miny? V tom případě už dávno vyletěli do vzduchu.
Krabí krunýř? Ten zvuk byl zase příliš tvrdý i křehký zároveň.
Obezřetně pokročil dopředu a zastavil se na půli cesty, když uslyšel zapraskat suché větve, které ležely na hromadě. Pokusil se překážku obejít, ale zjistil, že hromada je příliš velká. To, v čem šlape, ho doslova obkličuje.
K čertu - - - Oči si už zvykly na hustou tmu. Snažil se využít slabých měsíčních paprsků, aby té záhadě přišel na kloub.
Pomalu už začal rozeznávat malé, kulaté předměty, celé bílé, ale taky předměty podlouhlé, rozšiřující se na obou stranách. Některé z nich byty pokřivené, nakupili je na hromadu zřejmě nedávno.
A pak náhle pochopil, co objevil, zvláště když v ústech pocítil hořkou pachuť.
Vstupoval na obrovskou hromadu kostí. Lidských kostí.
Lebky a skelety, celé kostry i jednotlivé kosti tu byly rozházeny bez ladu a skladu. Hrudní koše propletené popínavými rostlinami, lebky s vyceněnými zuby a prázdnými očními důlky.
Některé lebky měly zuby vyražené. Pochopil, oč jde. Tady, uprostřed džungle, člověk zuby nezbytně potřebuje. Dospělí mohli bezzubými ústy jen těžko zpracovat potravu. To znamenalo násilí. A smrt.
Tyhle kostry a lebky, které byly značně větší, než kostry a lebky Vietnamců, patřily bělochům.
Američanům? Dobrý Bože, pomyslil si, když mu přes vanoucí větřík začal po zádech i stékat studený pot. Takhle tedy zacházeli s mrtvolami zajatců. Místo, aby je řádně pohřbili...
Hořký pocit v ústech zřetelně zesílil.
...Ne. Oni je prostě snesli sem a naházeli je na tuhle hrozivou hromadu, která postupně takhle narostla. A džungle pak dokončila dílo, které začali ukrutní hrobníci. Divoká zvířata, hmyz a konečně mikroorganizmy likvidovaly poslední zbytky masa z mrtvol, postupně se kosti obnažovaly a bělely. Nebezpečí nákazy v tomto prostředí bylo minimální. Ani z tohoto masového hrobu nestoupal většinou k nebi mrtvolný zápach. Zakrátko totiž zmizel, protože džungle si s ním poradila. A pak - kolik různých pachů džungle vydává. Málokdo sem kdy zabloudil...
Když se Rambo obrátil k CO, snadno zjistil, jak velké zděšení, jak velkou hrůzu vyjadřoval v té chvíli její obličej.
Poklepal jí na rameno a ukázal na zemi před sebou. A když konečně přece jen musela zhluboka nadechnout, rozkašlala se. Se zatajeným de…
