Kapitola 9.
Dveře na obou stranách byly nyní zavřeny. Minul lešení, které zůstalo po malířích na konci chodby a zamířil k Teaslově kanceláři.
"Ne, teď půjdeš tudy," řekl Teasle. Pohlédl na poslední dveře vpravo, s mřížemi a malým okénkem nahoře. Strčil klíč do zámku, ale než se stačil otočit, všiml si, že dveře jsou pootevřeny. Zůstala malá škvíra. Znechuceně potřásl hlavou, trhl za kliku, uvolnil cestu a nasměroval Ramba na betonové schodiště s železným zábradlím. Na stropě ve vlhku fluoreskovala drobná světélka. Jakmile se Rambo ocitl uvnitř, Teasle prošel za ním, zamkl dveře, a když scházeli dolů, chodbou se dunivě rozléhala ozvěna jejich kroků.
Betonová podlaha byla mokrá a odrážela světýlka ze stropu.
Dole opodál hubený policista vystříkával celu hadicí a voda vytékala přes mříže i pod prahem. Když viděl Teasla s Rambem, utáhl kohoutek. Voda ještě obloukem vytryskla a prudce opadla.
Teaslův hlas se rozechvěl ozvěnou: "Galte. Jak to, že horní dveře nebyly zase zamčené?" "No a? Vždyť tu teď přece nemáme žádné vězně. Ten poslední dneska odešel, ještě jsem ho vyprovázel." "Na tom vůbec nezáleží, jestli tu nějací vězňové jsou nebo ne.
Jakmile si zvykneš nechávat otevřeno, když tu máme prázdno, může se ti stát, že nezamkneš, i když tady dole někdo bude. Takže já chci, aby ty dveře byly zamčené stále, bez ohledu na cokoli. Tak jak to říkám. Může to být sice těžké, zvykat si na novou práci a nová pravidla, ale jestli se brzy nenaučíš být opatrnější, budu se muset poohlédnout po někom jiném." Rambovi byla stejná zima, jako když stál před chvílí v Dobzynově kanceláři. Třásl se. Světla na stropě byla až příliš blízko u jeho hlavy a přesto tohle místo bylo velmi tmavé. Železo a beton.
"Kristepane, nikdy ses neměl nechat zavést sem dolů. Když jsi šel od soudce, měl jsi Teasla srazit a utéct. Cokoli, třeba i prchat, by bylo lepší, než strávit třicet pět dní tady dole. Co jsi, ksakru, ale jiného čekal?" ptal se sám sebe. "Říkal sis o to nebo ne? Ale že mě zavřeli, to ještě neznamená, že jsem tu skončil. Budu bojovat, jak jen to půjde. Ovšem. Ale je to výsměch. Podívej se na sebe. Celý se třeseš.
Už víš, co s tebou tohle místo udělá. Stačí dva dny v téhle vlhké díře a budeš učurávat do kalhot." Obrátil se na Teasla.
"Musíte pochopit, že tady nemůžu zůstat. V tomhle mokru.
Nemůžu být zavřený někde, kde je takové vlhko." Nemohl zastavit proud myšlenek.
"Ta díra", myslel si, "tě skalpuje zaživa. Bambusová rohož přes okno. Voda, protékající špínou, drolící se zdi, spousty svinstva.
A tady bys měl spát? Panebože..." Teď už bylo příliš pozdě. Rambo chodil dokola kolem středu a mluvil sám pro sebe. Díval se na cely, na tu vodu na podlaze.
"Už si nemusíš dělat hlavu s těmi dveřmi nahoře, Galte," řekl Teasle. "Tady dole jsi odvedl dobrou práci. Můžeš pro mne něco udělat? Dojdi nahoru a přines nějakou deku a oblečení pro tohohle mladíka. Ty," otočil se k Rambovi, "myslím, že ta prostřední cela je docela dobrá. Jdi dovnitř, sundej si boty, bundu, kalhoty. Odlož si ponožky, prádlo, svetr, odlož i cennosti, jestli máš řetízek kolem krku, hodinky nebo tak. Galte, na co koukáš?" "Na nic, pane." "A co ty věci, pro které jsem tě poslal?" "Já jen zírám. Ale už běžím, pane." Pospíchal do schodů.
"Neřeknete mu zase, aby zamknul dveře?" zeptal se Rambo.
"Není třeba." Teasle poslouchal, jak nahoře cvaká zámek. Chvilku počkal, a když uslyšel, že Galt za sebou zamyká, poručil: "Začni s botama." Co jiného mohl čekat? Rambo si sundal bundu.
"Tu si zase oblékni. Řekl jsem nejdřív boty." "Ta podlaha je mokrá." "A já jsem řekl, že půjdeš dovnitř." "Nepůjdu tam ani o chvilku dřív, než budu muset." Složil si bundu, zašilhal po vodě na podlaze a položil bundu na schody. Pak si svlékl džíny, pečlivě je složil a dal na bundu.
"Od čeho máš tu velkou jizvu na levém koleně?" zeptal se Teasle.
Rambo neodpověděl.
"To vypadá jako jizva od kulky," řekl Teasle. "Kde jsi k tomu přišel?" "Mám od té podlahy mokré ponožky." "Tak si je sundej." Teasle musel…
