Dvojí tvář (David Morrell)

3

„Takovou informaci vám nesmím poskytnout,“ prohlásila upjatě se tvářící žena. Bylo jí přes čtyřicet. Měla pečlivě upravené vlasy, dlouhé červené nehty, na sobě černý kalhotový kostým a kolem krku uvázaný modrý hedvábný šátek.

„Ale já jsem její přítel. Nevěděl jsem, že se přestěhovala, a teď se marně snažím se s ní spojit.“ Bylo devět hodin ráno a Coltrane stál v jedné z kanceláří realitní společnosti Oceán. Venku rachotily kamiony řítící se po Pacifické pobřežní dálnici. „Určitě vám nechala telefonní číslo a svou novou adresu.“

„Také mi zanechala instrukce, abych tyto informace nikomu nesdělovala.“

Žena sedící za stolem se prkenně opřela v křesle, jako kdyby chtěla mít od Coltranea co největší odstup. „Řekla mi, že se stěhuje zejména proto, že ji neustále někdo pronásleduje.“

„Já vím. Pomohl jsem jí identifikovat pachatele.“

„Potom si jistě uvědomujete, v jak choulostivé jsem situaci.“

„Teď vám nerozumím.“

„Co když právě vy jste ten, kdo ji pronásleduje? Kladla mi důrazně na srdce, že její nové telefonní číslo a adresu nesmím nikomu prozradit. Nikomu.“

„Pro smilování boží.“

Žena neklidně zamrkala.

„No dobře,“ řekl Coltrane. „Chápu, že máte určité povinnosti ke svým klientům, ale nemohla byste Tash alespoň zavolat, oznámit jí mé jméno a říct jí, že s ní potřebuju mluvit? Jsem její velmi blízký přítel a jedním telefonátem se snad proti vašim zásadám neproviníte.“

„Náhodou vím, že dnes není doma, ale zavolám jí zítra a řeknu jí, že chcete, aby se s vámi spojila.“

Zítra? zasténal Coltrane v duchu.