17
Než dojeli, celí ztuhlí, zpět do města, ležela na zemi na tři prsty silná vrstva sněhu a vločky vířily mezi domy, usazovaly se jim na shrbených zádech a pokrývaly hřívy koní hustým závojem. Když přijížděli k hotelu, Klára vyšla před dveře. Zimomřivě si tiskla paže k tělu a tázavě se na něj zadívala. Bourne byl tak unavený a promrzlý, že se zmohl jen na uklidňující přikývnutí, a pak zatřásl hlavou, jako by neměl slov pro tu slotu, která panovala venku. Dojeli ke stáji, odsedlali koně, dali jim napít a do koryt nasypali připravenou trávu. Než vyšli na ulici a zavřeli za sebou dveře, ujistili se, že koně jsou řádně přivázáni. S hlavou skloněnou proti větru a vánici zamířil Bourne k hotelu. Cítil, jak se mu na obočí usazuje ledová krusta. Zrychlil krok, aby byl co nejdříve v teple, a mhouřil oči proti útočícím vločkám, když vtom si uvědomil, že stařec zůstal kdesi vzadu. Zastavil se, a když se ohlédl, spatřil, jak bez hnutí stojí uprostřed ulice a drží se za břicho.
„Je vám něco?“ zeptal se, když se k němu vrátil.
„Já nevím.“
Stařec stál úplně strnule, jako kdyby se v něm při sebemenším pohybu, dokonce pouhém nadechnutí, mělo něco zlomit. Obličej měl v dorážející vánici úplně šedivý.
„Nějaká křeč nebo co,“ vydechl. „Asi po tom horolozeckým výkonu nebo jak jsme se namáhali s těma balvanama. Za vteřinku to bude zas dobrý.“
Ale nebylo. Vteřina se protahovala a Bourne vztáhl v poletujícím sněhu ruku, aby starci pomohl, ale uprostřed pohybu se zarazil, protože nevěděl, jak mu vlastně pomoci, a zůstal strnule stát. Pak starci náhle ztuhla v bolestném úšklebku tvář a víčka se pevně zavřela, ale v příštím okamžiku - jako stín, který je tady a najednou zmizí - znovu volně vydechl, křeč v obličeji povolila a stařec otevřel oči.
„Hele, vidíš? Říkal jsem, že to bude dobrý.“
„Ano, ale pojďte se schovat, ať nestojíte na mraze.“
„Říkám, že jsem v pořádku,“ odsekl stařec.
„No jo.“
Chvíli na sebe beze slova hleděli a pak stařec proklouzl kolem něho a těžce se prodíral ulicí proti větru k hotelu. Bourne se za ním několik vteřin díval a potom ho následoval.
Klára čekala ve dveřích.
„Musím si s tebou promluvit.“
„Proč? Co se stalo?“ vyptával se Bourne.
„Slyšels, ne? Chci s tebou mluvit. Okamžitě.“
Vstoupila dovnitř a přešla salonem kolem baru ke kuchyni.
„Rodinné problémy?“ zeptal se stařec.
„Nevím,“ odpověděl Bourne nechápavě.
„No, asi bys jí měl vyhovět. Já zatím zaskočím podívat se na vaši dcerku.“
Boume přikývl a pomalu zamířil ke kuchyni. Slyšel, jak si stařec otřepává z kabátu sníh a plácá psa po zádech.
„Co je? Co se děje?“ zeptal se Kláry.
Stála u sporáku zády k němu.
„Zavři dveře.“
Poslechl.
Klára se otočila k němu.
„Když jste dnes ráno odjeli, vypravila jsem se na radnici. Sára už měla dost sil, aby těch pár kroků zvládla, tak jsem ji vzala s sebou. Našli jsme městskou kroniku, kterou se tak oháněl. Několik svazků. Ležely zastrčené vzadu na polici pod dvoucentimetrovou vrstvou prachu. Zdaleka v nich není to, co tvrdil. Žádný zlynčovaný Mexičan, žádné neštovice. Město nebylo postaveno v roce 1879, ale až v devadesátém, a lidé nebyli k odchodu donuceni. Vytěžili prostě všechno zlato, které zde bylo, a potom se zcela normálně odstěhovali k jiným nalezištím.“
Bourne nevěděl, co na to říci.
„Asi jsi nenašla všechny záznamy, právě ty, co popisují události, které nám vylíčil.“
Klára zavrtěla hlavou.
„Prohledaly jsme radnici opravdu pečlivě, od sklepa až do podkroví. Věř mi, nic jiného tam není.“
„Rozdíl v datech by se snad dal pochopit. Je to starý člověk a už mu neslouží paměť.“
„To ovšem nevysvětluje tu záležitost s lynčováním a s neštovicemi.“
„No, soudce lynč není zrovna něco, čím by se město chtělo ve své kronice chlubit. A pokud se týká neštovic, epidemie asi propukla tak rychle, že ji ani nestačili zaznamenat.“
Klára znovu zavrtěla hlavou.
„Kronika je dovedena až do doby, kdy ve městě zůstala jen hrstka lidí. Poslední záznam vepsal jeden z posledních obyvatel. Je to jen formální poznámka oznamuj…
