7. NEOČEKÁVANÉ
Černá řada se ke mně blížila pod příkrovem mlhy. Viděla jsem, jak jim temně rubínové oči žhnou touhou, lačností zabíjet. Cenili na mě ostré vlhké zuby – někteří výhružně, někteří v úsměvu.
Slyšela jsem dítě za sebou zakňourat, ale nemohla jsem se otočit, abych se na něj podívala. Ačkoli jsem se zoufale potřebovala ujistit, že je v bezpečí, nemohla jsem si dovolit žádný výpadek soustředění.
Jako duchové se sunuli blíž, černé hábity se jim při chůzi lehce vzdouvaly. Viděla jsem, jak zatínají kostnaté prsty, které vypadaly jako pařáty. Pomalu se rozestupovali, aby na nás mohli zaútočit ze všech stran. Byli jsme obklíčeni. Zemřeme.
A pak, jako když blesk udeří z čistého nebe, se celá scéna proměnila. Na první pohled zůstalo všechno stejné – Volturiovi stále pomalu přicházeli k nám, odhodláni zabíjet. Změnil se však můj úhel pohledu, způsob, jaký jsem tu situaci vnímala já. Najednou jsem po tom prudce zatoužila. Chtěla jsem, aby zaútočili. Panika se změnila v krvežíznivost. Nachýlila jsem se dopředu s úsměvem na tváři, a z mých vyceněných zubů uniklo zavrčení.
Vymrštila jsem se vzhůru, šokem probraná ze sna.
V pokoji byla tma. Bylo tam taky vedro k zalknutí. Vlasy na spáncích se mi lepily potem a po krku mi stékaly kapičky.
Zatápala jsem po horkých prostěradlech a zjistila, že jsou prázdná.
„Edwarde?“
V tu chvíli moje prsty nahmataly něco hladkého, plochého a nehybného. List papíru, přeložený na polovinu. Sevřela jsem ho do dlaně a tápala přes pokoj k vypínači.
Na vnější straně lístku bylo napsáno „Pro paní Cullenovou“.
Doufám, že se nevzbudíš a mé nepřítomnosti si nevšimneš, ale kdyby ano, vrátím se velmi brzy. Jenom jsem si odskočil na pevninu zalovit. Jdi spát a až se zase vzbudíš, budu tam. Miluju tě.
Vzdychla jsem si. Už jsme tu byli dva týdny, takže jsem mohla čekat, že bude muset odjet, ale já jsem čas nevnímala. Připadalo mi, jako by tady ani neexistoval, setrvávali jsme ve stavu blaženosti, kde na čase nezáleželo.
Utřela jsem si pot z čela. Cítila jsem se naprosto bdělá, ačkoli hodiny na komodě ukazovaly, že je teprve něco po jedné. Věděla jsem, že nedokážu usnout, když je mi takové horko a jsem tak zpocená. Nehledě na to, že kdybych zhasla světlo a zavřela oči, určitě bych zase v duchu spatřila ty plížící se černé postavy, a to jsem nechtěla.
Vstala jsem, bloumala bezcílně tmavým domem a rozsvěcovala světla. Dům mi připadal bez Edwarda tak velký a prázdný. Jiný.
Skončila jsem v kuchyni. Usoudila jsem, že něco dobrého k jídlu mi zvedne náladu.
Prohlížela jsem ledničku, až jsem našla všechny suroviny na smažené kuře. Smažení a syčení kuřete na pánvi byl příjemný, domácký zvuk; nepřipadala jsem si tak nervózní, když zaplňoval ticho.
Vonělo to tak hezky, že jsem začala ujídat přímo z pánve a spálila si jazyk. Při pátém nebo šestém soustu už maso vychladlo natolik, že jsem cítila, jak chutná. Zpomalila jsem žvýkání. Chuť mi připadala nějak divná. Zkontrolovala jsem maso, a bylo všude bílé, ale napadlo mě, že možná není propečené. Znovu jsem si na zkoušku ukousla; žvýkla jsem dvakrát. Br – chutnalo to nedobře. Vyskočila jsem, abych sousto vyplivla do dřezu. Najednou se mi z pachu kuřete a oleje dělalo špatně. Vzala jsem celý talíř a vysypala ho do koše a pak jsem otevřela okna, abych vyvětrala ten pach. Venku se zvedal chladivý větřík. Na kůži příjemně chladil.
Najednou jsem si připadala vyčerpaná, ale nechtělo se mi vracet se do horké ložnice. Tak jsem otevřela další okna v místnosti s televizí a lehla si na pohovku přímo pod ně. Pustila jsem stejný film, na který jsme se nedávno dívali, a brzy usnula při veselé úvodní písničce.
Když jsem zase otevřela oči, slunce bylo na půli cesty oblohou, ale nebylo to jeho světlo, co mě probudilo. Ucítila jsem, jak si mě přitahují čísi studené paže. Současně se mi v žaludku zvedla náhlá bolest, skoro jako po ráně do břicha.
„Promiň,“ zašeptal Edward, když mi ledovou rukou otíral lepkavé čelo. „To je ta moje důkladnost. Nenapadlo mě, jak hork…
