26. ETIKA
Polička v Alicině koupelně se prohýbala pod tisícem různých výrobků, které všechny hlásaly, jak po nich člověk zkrásní. Protože krása obyvatel zdejšího domu byla stejně dokonalá, jako trvalá, mohla jsem jenom předpokládat, že Alice většinu těchto věcí nakoupila pro mě. Otupěle jsem četla nálepky, ohromená takovým plýtváním.
Dávala jsem pečlivý pozor, abych se nepodívala do vysokého zrcadla.
Alice mi pomalým rytmickým pohybem pročesávala vlasy.
„To stačí, Alice,“ řekla jsem rozpačitě. „Chci se vrátit do La Push.“
Kolik hodin jsem čekala, až Charlie konečně opustí Billyho dům, abych mohla vidět Jacoba? Každá minuta, kterou jsem nevěděla, jestli Jacob ještě dýchá, se mi zdála jako deset životů. A pak, když jsem se konečně směla jet na vlastní oči přesvědčit, že je Jacob naživu, čas ubíhal tak rychle. Než jsem se stíhla rozkoukat, Alice volala Edwardovi a trvala na tom, že tu frašku s přespáním u nich musíme dotáhnout do konce. Připadalo mi to tak zbytečné…
„Jacob je stále v bezvědomí,“ odpověděla mi teď. „Carlisle nebo Edward zavolají, až se probudí. A stejně musíš napřed za Charliem. Byl u Billyho doma a viděl, že Carlisle s Edwardem jsou zpátky z výletu. Určitě tě bude podezírat, až se vrátíš domů.“
Už jsem měla svůj příběh podložený důkazy a naučený nazpaměť. „Mně je to jedno. Chci být u toho, až se Jacob vzbudí.“
„Teď musíš myslet na Charlieho. Měla jsi dlouhý den – promiň, vím, že to ani zdaleka nevystihuje, jaké to opravdu bylo –, ale to neznamená, že se můžeš vyhýbat svým povinnostem.“ Její hlas byl vážný, skoro káravý. „Je teď důležitější víc než kdy dřív, aby Charlie zůstal v bezpečné nevědomosti. Napřed sehraj svou roli, Bello, a pak teprve můžeš dělat, co chceš. Být Cullenová, to mimo jiné znamená, že jsi úzkostlivě zodpovědná.“
Samozřejmě měla pravdu. A kdyby nebylo právě tohoto důvodu – důvodu, který byl silnější než všechny moje strachy, bolest i vina dohromady –, Carlisle by mě nikdy nedokázal přemluvit, abych opustila místo vedle Jacoba, ať byl v bezvědomí, nebo ne.
„Jdi domů,“ poručila Alice. „Promluv si s Charliem. Předveď svoje alibi. Zajisti mu bezpečí.“
Vstala jsem, v nohou se mi rozproudila krev a píchala jako bodnutí tisíců jehliček. Seděla jsem moc dlouho bez pohnutí.
„Ty šaty ti úžasně sluší,“ chválila Alice.
„Co? Aha. No – ještě jednou díky za to oblečení,“ zamumlala jsem spíš ze zdvořilosti než ze skutečné vděčnosti.
„Potřebuješ důkaz,“ připomněla mi Alice s očima nevinně vykulenýma. „Co by to bylo za výlet na nákupy bez nového oblečení? A když říkám, že ti to sluší, ber to jako poklonu odborníka.“
Zamrkala jsem, neschopná vzpomenout si, do čeho mě to oblékla. Nedokázala jsem udržet myšlenky, aby se mi každých pár vteřin nerozutekly jako hmyz prchající před světlem…
„Jacob je v pořádku, Bello,“ uklidňovala mě Alice, která snadno pochopila mou starost. „Není kam spěchat. Kdyby sis uvědomila, kolik morfinu navíc mu Carlisle musel dát – když ho ta jeho vysoká horečka tak rychle spaluje –, věděla bys, že bude ještě nějakou dobu bez sebe.“
Alespoň nemá žádnou bolest. Ještě ne.
„Chceš si ještě o něčem promluvit, než odjedeš?“ zeptala se Alice soucitně. „Musíš být pořádně traumatizovaná.“
Věděla jsem, na co je zvědavá. Ale měla jsem jiné otázky.
„Budu taky taková?“ zeptala jsem se jí tlumeným hlasem. „Jako ta Bree tam na louce?“
Potřebovala jsem si probrat spoustu jiných věcí, ale nějak jsem nedokázala dostat z hlavy tu novorozenou, jejíž druhý život byl teď – tak náhle – ukončen. Její obličej, zkřivený touhou po mé krvi, mi zůstával pod víčky.
Alice mě pohladila po paži. „U každého je to jiné. Ale něco takového tě čeká, to ano.“
Stála jsem bez pohnutí a snažila se představit si to.
„To pomine,“ ujišťovala mě.
„Jak rychle?“
Pokrčila rameny. „Za pár let, možná ani ne. Třeba to u tebe bude jiné. Nikdy jsem neviděla projít si tím někoho, kdo by se pro to sám rozhodl. Mělo by být zajímavé vidět, jak to na tebe bude působit.“
„Zajímavé,“ opakovala jsem.
„Nedovolíme, aby…
