6. ŠVÝCARSKO
Cestou domů jsem se moc nesoustředila na silnici, která se mokře leskla ve slunci. Myslela jsem na tu záplavu informací, které jsem od Jacoba slyšela, a snažila jsem se udělat si v nich pořádek, přinutit je, aby mi dávaly smysl. Ale i když jsem toho měla plnou hlavu, cítila jsem se bezstarostnější. Viděla jsem Jacoba usmívat se, vyříkali jsme si všechna ta tajemství… situace zdaleka nebyla dokonalá, ale byla mnohem lepší. Udělala jsem správně, že jsem za ním jela. Jacob mě potřeboval. A je jasné, pomyslela jsem si, jak jsem mžourala do sluníčka, že mi s ním nehrozí žádné nebezpečí.
Přišlo to z ničeho nic. V jednu chvíli nebylo ve zpětném zrcátku nic než prázdná silnice. V další vteřině se slunce odráželo od stříbrného Volva, které mi jelo přímo za zadkem.
„Ach, sakra,“ zakňourala jsem.
Uvažovala jsem, že zastavím. Ale na to jsem byla příliš velký zbabělec, abych se mu dokázala teď hned postavit. Počítala jsem s nějakým časem na přípravu… a že budu mít někde poblíž Charlieho, který zafunguje jako tlumič. Aby na mě Edward aspoň nekřičel.
Volvo jelo jen pár centimetrů za mnou. Dívala jsem se soustředěně na silnici před sebou.
Jako správný zbabělec jsem jela rovnou k Angele, ani jednou jsem se neodvážila setkat s jeho pohledem, kterým, jak jsem cítila, mi vypaloval díru do zpětného zrcátka.
Pronásledoval mě až k domu Weberových. Když jsem zajela k obrubníku, nezastavil, a já jsem nevzhlédla, když projížděl kolem. Nechtěla jsem vidět, jak se tváří. Jakmile byl z dohledu, utíkala jsem po krátké betonové cestičce k Angeliným dveřím.
Ben přišel otevřít, ještě jsem nestihla pořádně zaťukat, jako kdyby stál hned za dveřmi.
„Ahoj, Bello!“ řekl překvapeně.
„Ahoj, Bene. Ehm, je Angela doma?“ Napadlo mě, že snad Angela zapomněla, co jsme si domluvily, a bála jsem se představy brzkého návratu domů.
„Jistě,“ odpověděl Ben, zrovna když Angela zavolala: „Bello!“ a objevila se nahoře na schodech.
Ben koukl za mě, protože jsme oba slyšeli zvuk přijíždějícího auta; ten mě ovšem nevyděsil – tenhle motor se škytavě zastavil, následovala hlasitá rána do karburátoru, která zněla jako výstřel. To nemělo s tichým předením Volva nic společného. Tohle byla určitě návštěva, kterou Ben čekal.
„Austin je tady,“ ohlásil Ben, když k němu Angela přišla.
Na ulici se ozval klakson.
„Tak zatím čau,“ loučil se Ben. „Už teď se mi stýská.“
Ovinul paži Angele kolem krku a přitáhl si její obličej dolů na svou úroveň, aby ji mohl dychtivě políbit. Když se chvilku líbali, Austin zatroubil znovu.
„Sbohem, Ang! Miluju tě!“ zavolal Ben a prohnal se kolem mě.
Angela zakolísala, obličej lehce zrůžovělý, pak se vzpamatovala a mávala, dokud Ben s Austinem nezmizeli z dohledu. Pak se otočila ke mně a žalostně se usmála.
„Jsi hodná, že to pro mě děláš, Bello,“ řekla. „Z celého srdce děkuju. Nejenom že mi díky tobě nezůstane ochrnutá ruka, ale ještě jsi mě ušetřila dvou dlouhých hodin bezduchého, špatně nadabovaného filmu o bojových uměních.“ S úlevou si povzdechla.
„Jsem ráda, že ti můžu pomoct.“ Panika začínala ustupovat, už jsem byla schopná dýchat trochu vyrovnaněji. Připadalo mi to tady tak obyčejné. Angeliny jednoduché lidské starosti byly tak nějak uklidňující. Bylo hezké vědět, že aspoň někde je život normální.
Šla jsem za Angelou nahoru po schodech do jejího pokoje. Cestou odkopávala hračky, které se jí pletly pod nohy. V domě bylo nezvyklé ticho.
„Kde jsou vaši?“
„Naši vzali dvojčata na narozeninovou oslavu do Port Angeles. Nemůžu uvěřit, že mi s tím vážně chceš pomoct. Ben předstírá, že má zánět šlach.“ Zašklebila se.
„Mně to vůbec nevadí,“ řekla jsem, a pak jsem vstoupila do Angelina pokoje a spatřila ty hromady čekajících obálek.
„Och!“ zalapala jsem po dechu. Angela se ke mně otočila s omluvou v očích. Pochopila jsem, proč to odkládala a proč se z toho Ben snažil vykroutit.
„Myslela jsem, že přeháníš,“ přiznala jsem.
„Ráda bych. Víš jistě, že mi chceš pomoct?“
„Dáme se do práce. Mám celý den volno.“
Angela rozdělila h…
