19. SOBEC
Edward mě nesl domů v náruči, protože čekal, že už bych to nezvládla. Musela jsem usnout cestou.
Když jsem se probudila, ležela jsem v posteli a světlo za okny dopadalo do místnosti v podivném úhlu. Skoro jako kdyby bylo odpoledne.
Zívla jsem a protáhla se. Zašmátrala jsem prsty, ale nenašla ho.
„Edwarde?“ zašeptala jsem.
Prsty náhle narazily na něco studeného a hladkého. Jeho ruka.
„Tentokrát už jsi doopravdy vzhůru?“ zašeptal.
„Mmm,“ zavrněla jsem na znamení souhlasu. „Měla jsem hodně falešných budíčků?“
„Byla jsi velmi neklidná – celý den jsi mluvila.“
„Celý den?“ zamrkala jsem a podívala se znovu do oken.
„Máš za sebou dlouhou noc,“ řekl konejšivě. „Zasloužila sis den v posteli.“
Posadila jsem se, hlava se mi točila. Slunce opravdu dopadalo do mého okna od západu. „No páni.“
„Máš hlad?“ zeptal se. „Chceš snídani do postele?“
„Dojdu se najíst,“ zasténala jsem a zase se protáhla. „Potřebuju vstát a protáhnout si nohy.“
Cestou do kuchyně mě držel za ruku a pozorně mě sledoval, jako kdybych mohla omdlít. Nebo si třeba myslel, že jsem náměsíčná.
Snídani jsem měla raz dva, stačilo hodit do toustovače pár sladkých plněných toustů z mrazáku. Podívala jsem se na svůj odraz v chromovaném povrchu toustovače.
„No teda, já vypadám.“
„Byla to dlouhá noc,“ zopakoval. „Měla jsi tu zůstat a vyspat se.“
„Jasně! Abych o všechno přišla. Víš, musíš se začít smiřovat se skutečností, že jsem teď součástí tvojí rodiny.“
Usmál se. „Na tu představu bych si asi dokázal zvyknout.“
Posadila jsem se k snídani a on si sedl vedle mě. Když jsem zvedla toust, abych se do něj poprvé zakousla, všimla jsem si, že Edward zírá na mou ruku. Podívala jsem se dolů a viděla, že stále nosím dárek, který mi dal Jacob na oslavě.
„Můžu?“ zeptal se a natáhl se pro drobného dřevěného vlčka.
Hlasitě jsem polkla. „No jasně.“
Natáhl ruku pod náramek a potěžkal figurku ve sněhobílé dlani. Na prchavý okamžik jsem dostala strach. Stačilo by, kdyby nepatrně stiskl prsty, a figurka by byla na třísky.
Ale to by Edward samozřejmě neudělal. Bylo mi trapně, že mě to vůbec napadlo. Jenom na chvilku potěžkal vlčka v dlani a pak ho pustil. Lehce se mi houpal na zápěstí.
Snažila jsem se porozumět výrazu v jeho očích. Viděla jsem v nich jenom zamyšlenost; všechno ostatní schovával, jestli tam bylo něco jiného.
„Jacob Black ti může dávat dárky.“
Nebyla to otázka, ani výčitka. Jenom konstatování faktu. Ale já jsem věděla, že naráží na moje loňské narozeniny a na to, jak jsem vyváděla kvůli dárkům; žádné jsem nechtěla. Hlavně ne od Edwarda. Bylo to trochu na hlavu a všichni mě samozřejmě ignorovali…
„Ty jsi mi dal dárky,“ připomněla jsem mu. „Víš, že mám ráda vlastnoručně vyrobené.“
Na vteřinu našpulil rty. „A co z druhé ruky? Ty jsou přijatelné?“
„Jak to myslíš?“
„Tenhle náramek.“ Prstem přejel po kroužku kolem mého zápěstí. „Budeš to hodně nosit?“
Pokrčila jsem rameny.
„Protože bys nechtěla ranit jeho city,“ nadhodil úskočně.
„Jasně, asi jo.“
„Nemyslíš, že je tedy spravedlivé,“ zeptal se a při těch slovech se mi zadíval na ruku. Obrátil ji dlaní vzhůru a přejel mi prstem po žílách na zápěstí. „Abych i já měl malé zastoupení?“
„Zastoupení?“
„Přívěsek – něco, co by ti mě připomínalo.“
„Jsi v každé myšlence, kterou mám. Nepotřebuju si tě připomínat.“
„Kdybych ti něco dal, nosila bys to?“ naléhal.
„Z druhé ruky?“ ujišťovala jsem se.
„Ano, něco, co už nějakou dobu mám.“ Usmál se svým andělským úsměvem.
Jestli tohle měla být jediná reakce na Jacobův dárek, tak to ráda přijmu. „Když ti to udělá radost.“
„Všimla sis toho nepoměru?“ zeptal se a jeho hlas nabral vyčítavý tón. „Protože já jsem si ho rozhodně všiml.“
„Jakého nepoměru?“
Přimhouřil oči. „Každému jinému projde, když ti něco dá. Každému, jenom mně ne. Moc jsem ti chtěl koupit dárek k zakončení studia, ale neudělal jsem to. Věděl jsem, že ode mě by tě to rozčílilo víc než od jiných. To je hrozně nespravedlivé. Jak si to vysvětluješ?“
„Snadno.“ Pokrčila jsem rameny. „Ty jsi dů…
