Kapitola dvacátá první
HRANICI MEZI JENNEM A KATAKOREM překročili kolem poledního druhého dne. Stále jeli stejnou cestou jako Zandramas. Po zážitcích ze včerejšího odpoledne byli všichni zaražení, a tak postupovali beze slov. Pár milí za poněkud neurčitou hranicí poodjeli od kraje cesty, aby se najedli. Jarní sluníčko svítilo velice jasně a den byl příjemně vlahý. Garion odešel kus od ostatních a začal zahloubané pozorovat mračno žlutě pruhovaných včel, které horlivě pracovaly na paloučku plném divokých květů.
"Garione," ozvala se za jeho zády tichým hlasem Se'Nedra, která k němu nepozorované přistoupila.
Objal ji kolem ramen. "Copak, Se Nedro?"
"Co se tam doopravdy stalo?"
"Viděla jsi toho zhruba stejně jako já."
"Nemyslím tohle. Co se stalo uvnitř chrámu? To ta nešťastná žena a její děťátko opravdu jen tak zemřeli - nebo je Polgara zabila?"
"Se Nedro!"
"Musím to vědět, Garione. Než vešla dovnitř, tvářila se tak strašlivě. Chystala se to dítě zabít. Pak vyšla ven a řekla nám, že dítě i matka zemřeli při porodu. Copak by to nebylo příliš pohodlné?"
Zhluboka nabral dech do plic. "Se Nedro, vzpomeň si. Znáš tetu Pol už moc dlouho. Copak ti někdy lhala - jen jedinkrát?"
"Nu - někdy mi neřekla celou pravdu. Řekla mi jen část, a zbytek si nechala pro sebe."
"Ale to není to samé jako lež. Se Nedro, a ty to víš."
"Ale -"
"Zlobíš se, protože řekla, že tu věc možná bude muset zabít."
"Dítě," opravila ho neoblomně.
Vzal ji kolem ramen a pohlédl jí zpříma do tváře. "Ne, Se Nedro. Byla to věc - napůl člověk, napůl démon a dohromady příšera."
"Ale bylo tak malé - a bezmocné." "Jak to víš?"
"Všechny děti jsou takové, když se narodí." "Nemyslím, že tohle bylo stejné. Viděl jsem tu ženu jen chvíli, než ně teta Pol vykázala před chrám. Vzpomínáš si, jak veliká jsi byla, než se narodil Geran? Ale břicho téhle ženy bylo aspoň pětkrát větší než tvoje - a to nebyla o mnoho vyšší než ty." "To nemůže být pravda!"
"Ale ano. Démon se nemohl narodit bez toho, že by zabil svou matku. Pokud vím, mohl si třeba cestu ven jednoduše prokousat." Se'Nedra se zajíkla. "Svou vlastní maminkou?" "Copak si myslíš, že by svou matku miloval? Démoni neznají lásku, Se Nedro. Právě to dělá démona démonem. Tenhle je naštěstí po smrti. Je veliká škoda, že ta žena musela zemřít také, ale když jsme přijeli, bylo už příliš pozdě, abychom pro ni mohli něco udělat."
"Jsi chladný a bezcitný chlap, Garione."
"No tak, Se Nedro, víš, že to není pravda. To, co se tam seběhlo, bylo určitě nepříjemné, ale nikdo z nás neměl jinou možnost než udělat přesně to, co jsme udělali." Obrátila se k němu zády a pomalu vykročila pryč. Rozběhl se za ní a chytil ji za ruku. "Se Nedro." "Co chceš?" řekla a pokusila se mu vytrhnout. "Neměli jsme na výběr." opakoval. "Chtěla bys, aby Geran vyrostl do světa plného démonů?"
Chvíli na něj vyjeveně zírala. "Ne," připustila konečně. "Já jen..."
"Já vím." Vzal ji do náručí.
"Ach, Garione." Najednou se k němu přivinula a všechno bylo opět v pořádku.
Když se najedli, vydali se lesní cestou dál. Občas projížděli kolem vesnic rozhozených bez ladu a skladu pod stromy. Byly primitivní, většinou je tvořila zhruba desítka srubů a obklopovala je palisáda z neotesaných klád. Mezi pařezy kolem vesnice obyčejně přerýval zemi překvapivě veliký počet prasat. "Zdá se, že tu nemají právě moc psů," podotkl Durnik. "Tihle chovají jako domácí mazlíčky raději čuníky," poučil ho Silk. "Národ Karandů nachází veliké zalíbení ve špíně - a prasata uspokojuji jisté jejich hluboké vnitřní potřeby."
"Víš, co si myslím, Silku?" řekl pak kovář. "Byl bys mnohem příjemnější společník, kdyby ses nesnažit všechno obrátit v žert."
"To je jedna z mých slabostí. Už se na svět dívám pěkných pár let a zjistil jsem, že kdybych se nesmál, musel bych nakonec začít brečet."
"Tohle myslíš opravdu vážně, nemám pravdu?" "Copak bych mohl něco takového udělat starému příteli?"
Odpoledne se jejich cesta trochu stočila a zanedlouho dojeli na kraj lesa a na místo, kde s…