Kapitola osmnáctá
"U BELARA!" ZAKLEL POD VOUSY SILK.
"Všichni se pokloňte prvnímu učedníku svého Boha!" zvolal svým vysokým hlasem Urvon. "Rozkazují vám, abyste mu vzdali úctu."
Mezi shromážděnými Chandim to zmatené zašumělo a Garion, ačkoliv se díval seshora, si pomyslel, že v některých tvářích pod sebou postřehl jistou dávku vzpurnosti.
"Pokloňte se mu!" zavřeštěl Urvon a vyskočil na nohy. "Je to můj učedník!"
Chandim pohlédli nejprve na ječícího šílence na pódiu a pak do Harakanovy kruté tváře. Potom padli bojácně na kolena.
"Těší mě, že vidím, jak ochotné nasloucháte příkazům svého boha," poznamenal jízlivě Harakan. "Budu si to navždy pamatovat," V jeho hlase zazněla jen chabě skrývaná hrozba.
"Vězte, že můj učedník hovoří mým hlasem," oznámil Urvon a znovu se usadil na trůně. "Jeho slova jsou i mými slovy a vy ho budete poslušní, tak jako byste byli poslušní mě."
"Poslyšte slova svého boha," pronesl Harakan ledově jízlivým hlasem, "protože bůh Angaraku je mocný a rychle se hněvá, neprokáže - li mu někdo úctu. Vězte taktéž, že já, Mengha, jsem teď nejen hlasem Urvonovým, nýbrž i jeho mečem, a ztrestání neposluáných spočívá v mých rukou." Hrozba už nebyla skrytá. Harakan přejel očima tváře shromážděných kněží, jako by každého z nich vyzýval, aby se postavil proti jeho povýšení.
"Sláva Menghovi, učedníku živoucího boha!" zvolal jeden z obrněných Strážců.
"Sláva Menghovi!" zavřeštěli Karandové,
"Sláva Menghovi!" řekli konečně klečící Chandim, v posledku donucení se podřídil. A pak se kupředu po břiše připlazili velicí Ohaři, aby se Harakanovi schoulili u nohou a olizovali mu ruce.
"Tak je to dobré," řekl šílenec na trůně svým ječivým hlasem, "Vezte, že vaše skutky potěšily boha Angaraku."
A tu se v trůnním sále objevila jiná, ženská postava. Vystoupila z těch samých zpuchřelých drapérií, kterými vešel Urvon. Byla štíhlá a oblečená v přiléhavě říze z černého saténu. Hlavu jí z větší částí zakrývala černá kápě a pod lemem roucha nesla cosi ukrytého. Když došla k oltáři, zaklonila hlavu a posupně se zasmála. Objevila se její jako mramor bledá tvář, která byla současně nadpozemsky krásná i nadpozemsky krutá. "Vy ubozí blázni," zaskřípal její hlas. "Myslíte si, že nový bůh Angaraku povstane bez mého svolení?"
"Nepovolal jsem tě, Zandramas!'' zaječel Urvon.
"Nevím, proč bych měla poslouchat tvá předvolání,Urvone," odvětila hlasem plným opovržení, "Či na ně čekat. Nejsem tvá stvůra, jako tihle psi. Sloužím bohu Angaraku, s jehož příchodem budeš svržen!"
"Já jsem bůh Angaraku!" zavřeštěl Urvon.
Harakan vykročil kolem oltáře směrem k ní.
"Hodláš snad změřit svou směšnou vůli s vůlí Dítěte Temnoty, Harakane?" otázala se chladně. "Můžeš změnit své jméno, avšak tím tvá moc nevzroste." Její hlas mrazil jako led.
Harakan se okamžitě zastavil a oči se mu najednou naplnily strachem.
Zandramas se obrátila nazpět k Urvonovi. "Jsem zdrcena, že se mi nedoneslo zpráv o tvém zbožštění, Urvone," pokračovala, "protože kdybych o něm věděla, předstoupila bych před tebe, vzdala ti poctu a požádala tě o požehnání." Pak se její ústa zkřivila v jízlivém úsměšku, který jí ohavně znetvořil tvář. "Ty?" řekla. "Ty a bůh? Můžeš na trůnu Torakově vysedávat třeba celou věčnost, dokud se ti tahle ošuntělá ruina nesesype na hlavu, a přesto se nikdy bohem nestaneš. Můžeš se třeba mazlit se smetím a říkat mu zlato, ale nikdy se nestaneš bohem. Můžeš se hřát ve zvířecím obdivu svých schoulených psisek, která dokonce i nyní znečišťují tvůj trůnní sál svými výkaly, ale nikdy se nestaneš bohem. Můžeš hladově naslouchat slovům zkroceného démona Nahaze, který ti i teď šeptá do ucha šílené rady, ale bohem se nestaneš nikdy."
"Já jsem bůh!" zavřeštěl Urvon a opět vyskočil na nohy.
"Tak? Může být, jak říkáš. Urvone." téměř zapředla. "Avšak jsi -li bůh, musím ti tedy prozradit - abych potěšila tvůj boží majestát, dokud ještě mohu - že jsi odsouzen, stejně jako zohavený Torak, k záhubě."
"Kdo by mohl vládnout takovou mocí. aby zhubil boha?" vyšlě…
