5
To je to děvče, co utrápené bylo
a krávu se zlomeným rohem podojilo...
Dívce, která otevřela dveře chatičky číslo jedenáct v Zámku na pláži Calais, nemohlo být víc než devatenáct. Na sobě měla neforemné šortky a bílou halenu, volně přes šortky splývající. Sedlo haleny měla vyšívané žlutým a modrým květinovým vzorem, který se jí dobře hodil k dlouhým rovným vlasům a široko od sebe posazeným očím. Z toho, jak velké měla břicho, odhadl Matthew, že bude nejméně v šestém měsíci.
"Ano?" zeptala se.
"Hledám pana Hurleyho," řekl Matthew.
"Arthura Nelsona Hurleyho."
"Art tady zrovna není."
"Má brzy přijít?"
"Neřekl byste mi znovu, jak se jmenujete?"
"Matthew Hope."
"Zná vás Art?"
"Ne, nezná."
"To jste mi měl říct, než jsem vám otevřela. Cizímu člověku bych neotvírala."
"Kdybyste mě z toho deště pustila dovnitř," řekl Matthew, "tak bychom si snad mohli..."
"Kdo je to, Helen?"
Hlas jakéhosi mladého muže odněkud zevnitř.
"Nějaký Matthew Hope," zavolala dívka přes rameno. Náhle se za ní mladík objevil. Asi dvaadvacetiletý nebo třiadvacetiletý, hádal Matthew, se zrzavými vlasy, modrýma očima a pihovatým obličejem. Měl na sobě vybledlé džínsy, bledě modré tričko, stříbrem posázený pásek a sandály.
"Co tu chcete?" zeptal se.
"Jsem advokát," řekl Matthew.
"Rád bych..."
"Poslala vás babička?" zeptala se dívka najednou a oči se jí rozšířily.
"Proč jste to neřekl rovnou? Hned pojďte dál."
"Děkuji vám," řekl Matthew.
Zavřel deštník, setřásl z něj ještě ve dveřích vodu, a pak vstoupil do pokoje a zavřel za sebou.
Tak babička, pomyslel si.
V pokoji byly dvě postele, postavené vedle sebe. V rohu pár kufrů. Televizor. Otevřené dveře a za nimi koupelna. V koupelně nikdo.
Matthewa napadlo, jestli by jim neměl říct, že ho žádná babička neposílá.
"Jste Arthur Hurley?" zeptal se mladíka.
"To teda ne. Já jsem Billy Walker."
"A toto je vaše žena, pane Walkere?"
"Jsem Helen Abbottová," řekla dívka.
"Věděla jsem, že babička se nakonec přece jen ozve, Billy, neříkala jsem ti to?"
"Tos teda říkala, fakt."
"Ale proč vás poslala hledat Arta?" zeptala se dívka Matthewa.
"Art s ní mluvil jen po telefonu."
"Víte...," řekl Matthew.
"Chci říct, že Art se s ní nikdy osobně nesetkal. Poprvé za ní přece zašel můj táta, těsně před vánocema. A potom já, někdy minule] měsíc."
"Mhm," řekl Matthew.
"Vím, že s tátou jednat nemůžete, když leží v nemocnici. Ale můžete jednat se mnou, ne? Já jsem přece vnučka, Art žádnej její vnuk není. Co má ksakru Art co společnýho s babičkou?"
Matthew opravdu nevěděl, co má co Art společného s babičkou, a vlastně ani nevěděl, co má společného s Helen, ledaže by ji byl zbouchl. Věděl jen, že Arthur Nelson Hurley je majitelem auta, které v sobotu odpoledne parkovalo v ulici proti Parrishovu domu. V tom autě seděli dva mužští a pozorovali dům. Jeden byl asi čtyřicetiletý, černě oblečený. A druhý mladý zrzek. Billy Walker je také zrzavý a nemůže mu být moc přes dvacet. A ten v černém byl podle Matthewa jistě Arthur Nelson Hurley.
"Máte představu, kdy se vrátí?" zeptal se.
"Tak tímhle vy mi teda odpovídáte, jo?" řekla Helen.
"Babička chce prostě mluvit s ním. To by mě dokázalo namíchnout. Když už chce vystavit ten podělanej šek, ať ho vystaví na mý jméno. To vám teda povídám."
Matthew mlčel.
"Myslíte, že mi dá, kolik požaduju?" zeptala se Helen.
Matthew pořád ještě nic neříkal.
"Vy ale dovedete poslouchat příkazy, co?" řekla Helen.
"Babička vám nařídí, abyste mluvil s mužským, tak budete prostě mluvit jen s ním."
Venku byl slyšet automobil.
Helen přistoupila ke dveřím a otevřela.
Deštěm sem právě zabočila modrá honda civic a zabrzdila před chatičkou.
Dveře na straně řidiče se otevřely. Muži, který vystoupil z auta a rozběhl se k chatičce, bylo přinejmenším čtyřicet. Neměl na sobě černé oblečení, ale zelené. Zelené polyesterové kalhoty a zelenou sportovní košili s krátkými rukávy. V levém uchu měl náušnici. Ti dva policajti, co hlídali v sobotu u Parrishova domu, se přece zmínili, že mu…
