8
Oba mechaniky našel v bistru. Vleky přestaly jezdit v půl páté, protože správa objektu usoudila, že k většině úrazů dochází odpoledne za ubývajícího světla, kdy špatná viditelnosti a fyzické vyčerpání zaviňují všelijaké nepříjemnosti. Oba byli drsní, ošlehaní chlapíci v přepásaných vatovaných kabátech; v silných rukách svírali hrnky s kávou. Pomáhali lyžařům do sedaček od té doby, co byl areál otevřen, a byli dobře sehraní. Dokonce i jejich hovor jako by vznikal v jedné mysli, i když ho pronášela dvojí ústa.
„Já se menuju Jake,“ řekl jeden. „A tohleto je Obadiah, zkráceně Obey.“
„Jenže já zkrácenej nejsem,“ dodal Obadiah.
„Je zkrácenej jenom na mozku,“ řekl Jake a zašklebil se.
Obadiah zašklebení opětoval.
„Vy ste polda, že jo?“
„Jsem,“ řekl Hawes. Ukázal jim odznak, hned jak přišel. Řekl jim taky nehoráznou lež - že pomáhá s vyšetřováním a že ho poslali z města, protože je možnost, že ten zločin spáchal známý a hledaný zločinec. Byl to vybájený monolog a Hawes v něm smíchal všechno dohromady, ale Obadiah a Jake to zřejmě spolkli.
„Vy chcete vědět, komu jsme pomáhali do těch sedaček, že jo? Jako Teddy.“
„Teddy?“
„Teddy Watt. Šerif.“
„Ach ano,“ řekl Hawes. „Správně.“
„Proč se nezeptáte rovnou jeho?“
„Já jsem se ho zeptal,“ zalhal Hawes. „Ale někdy se přijde na nový fakt, když se člověk zeptá rovnou svědků, chápete?“
„My tedy nejsme zrovna svědci,“ řekl Jake. „My sme neviděli, jak ji někdo morduje.“
„To ne, ale pomáhali jste jí nasednout, ne?“
„To jo. Pomáhat, to jo.“
„A někdo seděl vedle ní, je to tak?“
„Jo,“ řekl Jake.
„Kdo?“ zeptal se Hawes.
„To je zajímavý, každej chce vědět, kdo,“ řekl Jake.
„Na mou duši, sakra věc,“ dodal Obadiah.
„Vzpomínáte si na to?“ zeptal se Hawes.
„Pamatujem se, že padal sníh, to teda jo.“
„Sotva sme viděli na sedačky, jak hustě chumelilo.“
„Ani v tom sněhu a větru nešlo rozeznat jednoho lyžaře od druhýho, co, Obey?“
„Skoro nemožný.“
„Ale Helgu jste poznali,“ namítl Hawes.
„Bodejt by ne, taky nás pozdravila. Řekla: Ahoj, mládenci. A taky si sedla z tý strany, kde se nastupuje, ne z tý vnitřní. Ten fešák se posadil vedle ní.“
„Fešák?“ zeptal se Hawes. „Tak to byl mužský? Na sedačku vedle ní si sedl muž?“
„Na beton vám to potvrdit nemůžu,“ řekl Jake. „Za starejch časů měli lyžaři jiný voblečení než ženský, ale to už není pravda.“
„Ani zdaleka,“ přidal se Obadiah.
„Dneska dete za hezkou holkou v červenejch kaťatech a vyleze z ní chlap. Dneska se nedaj rozeznat.“
„Takže vy nevíte, jestli ten člověk, co si sedl vedle ní, byl muž nebo žena, jestli vám dobře rozumím?“ zeptal se Hawes.
„Jo, správně.“
„Mohlo to bejt tak nebo tak.“
„Řekl ten člověk něco?“
„Ani bú.“
„Co měl na sobě?“
„Dyť nevíme, jesli to byl von,“ připomněl Jake.
„Já vím. Myslel jsem... tu osobu, která si sedla vedle ní. Je to snadnější, když jí dáme rod.“
„Co dyž jí dáme?“
„Rod. Když o ní prozatím budeme mluvit jako o mužským.“
„Jo tak.“ Jake o tom uvažoval. „Oukej, dyž myslíte. Stejně mi to ale nepřipadá moc přesvědčivý.“
„Ne, já nic netvrdím. Jen se snažím usnadnit...“
„No jo, já rozumím,“ přisvědčil Jake. „Ale přesvědčivý to není.“
Hawes si vzdychl.
„Dobře... Tak jak byl oblečený?“
„V černym,“ řekl jake.
„Měl černý lyžařský kalhoty a černou bundu,“ dodal Obadiah.
„Něco na hlavě?“
„Ne. Kapuci, to jo, a staženou pěkně až do vobličeje. A brejle proti slunci.“
„Rukavice nebo palčáky?“ zeptal se Hawes.
„Rukavice. Černý rukavice.“
„Nevšimli jste si, jestli měl na větrovce nějaký písmena?“
„Jaký písmena?“
„Propletené R a H?“
„Jako maj instruktoři?“
„Přesně tak.“
„Voni to maj na pravým rukávu. A my sme vám řekli, že ta vosoba nasedla z vnější strany. My sme ten pravej rukáv nemohli vidět, i kdyby na něm něco bylo.“
Hawes najednou dostal divoký nápad. Zaváhal, než vyslovil otázku, ale pak si řekl: Vzal to čert, zkus to!
„Ten člověk,“ řekl, „neměl... neměl berle?“
„Co jestli neměl?“ zeptal se Jake nevěřícně.
„Berle. Neměl nohu v sádře?“
„Jak vás propána... to se ví, že ne!“ …
